Jiří Stránský: Běžte volit!
Ne kvůli volbám, ale kvůli vám všem – ať se vám uši zavírají, jakmile na sebe bude kterékoliv panstvo jakkoliv hrubé.
A jistěže víte, jako já, že ono panstvo vychovávané ve 20. století, to umí. Tuhle jsem to zase zaslechl a hrubě se mi to nelíbilo. A pokaždé se mi to bude hrubě nelíbit.
Minulý týden jsem nemohl říkat svého „průvodce českého voliče českými volbami“, jelikož mě sklátil nějaký streptokok, či jak se těmhle virům říká. Jelikož jsou však volby až zítra a vím, jak nikoho nejmenovat, abych nedal nikomu sebemenší záminku se vymlouvat, že prohrál proto, že na něho ČRo ukázal prstem, povím vám historku, již jsem zažil těsně před tím, než mě dcera odvezla do oné plicní JIP v Motole.
Obecně se o mně ví, že jsem byl před Listopadem 1989 mnoho let zavřený, čehož se účastnila většina mužského mančaftu mé rodiny, a tím pádem jsme si (s připočtenými mými lety věznic a uranových koncentráků), odkroutili skoro 20 let.
Dnes však chci hovořit jen o tom, co dobrého mi tato léta přinesla. Souvisí to se zítřejšími a pozítřejšími volbami, taky ovšem i se způsoby, jakými jsme byli coby třídní nepřátelé vychováváni. Jistěže je toho základem staletá zkušenost lidstva, že se – například – nesmíme dotýkat rozžhavených kamen.
Padesátník v pasáži
A když jste zavření šest, sedm, osm let i více, naučíte se cítit či předvídat, co se na vás řítí, s velikým předstihem. Jedna z těch sebeobranných zkušeností vás například naučí věřit signálům varujícím před chystanou katastrofou.
I taková profláknutá telepatie mě donutila, abych si ji víc vnímal. Například mi bleskne hlavou, že už jsem dlouho ani neviděl, ani neslyšel režiséra a spoluscénáristu Hynka Bočana, a než si řeknu, co bych se ho měl zeptat (píšeme spolu 54 let), ozve se mi. A není sám! Funguje to, věřte mi.
Například mi dodnes dovede na bývalého estébáka naskákat husí kůže, mnohdy spíš podobná pralinkám. Jako by mě vyslýchal před chvílí. Se všemi atributy, jak se teď říká. Naštěstí moc z domova nevyrážím – teď i proto, že mi doktoři moc nedoporučují, abych jezdil veřejnou dopravou.
A teď si, prosím, představte, jak jsem se po uzdravení přeci jen vydal (když bylo tak nádherně a všechno se tolik barvilo) pěšky do města, a v první veliké pasáži, do které jsem vlezl, běhal sem tam nakrátko ostříhaný padesátník a každému nabízel ze škatule koblihu v papírovém pytlíku s nějakým nápisem!
Nic víc! Na mou duši. Něco vlastně ano: vydal jsem se k němu a při tom mi naskakovala čím dál hustší husí kůže spíš už podobná pralinkám. Ano! Fakt!
Ještě něco! Prosba: Běžte volit! A při tom se pokuste vědět, proč. Jde to. Fakt! Naslyšenou po volbách. Třeba mě nikdo nezakáže.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
