Jiří Stránský: Narovnej se, blbče. Ale i uvnitř!

I já byl necelých deset let zavřený, z toho jsem víc než šest let kutal uran. Ale měl jsem i štěstí: v lágrech jsem potkával moudré lidi, kteří mě mimo jiné i naučili neobjevovat už objevené.

Připomínají mi to současné noční a ranní mrazy a mnohde jakoby zničehonic napadaný sníh. Pod okny mám stanici autobusu. Posledních pár dní ti, co jezdí do práce kolem sedmé, chodí skrčeně sem a tam nebo podupávají. Celí zkřehlí. Možná jen proto, že se jim nechtělo věřit, že indiánské léto fakt skončilo. A nevědí, že se dá čelit i náhlé zimě.

Když jsem poprvé slyšel, jak, div jsem si neťukal na čelo. Jenže už vím, že to je pravda. Stačí se narovnat! Opravdu.

Při každém pokusu o útěk z lágru se stálo na nástupišti tak dlouho, dokud útěkáře nechytili či nezabili|foto: Post Bellum

Má to takový malý dodatek, ale i ten se dá zvládnout – když si představíte, že při každém pokusu o útěk z lágru se stálo na nástupišti tak dlouho, dokud útěkáře nechytili či nezabili, a vás tam přivezli v lednu a bylo mínus 20 a vy jste byli oblečení ještě z času indiánského léta…

Hra pro pana prezidenta

Prostě jsem se repetal jak ratlík a čekal na smrt zmrznutím. Vedle mě se postavil takový obr a zeptal se, proč se tak třepu, a já mu řekl, že umírám na zmrznutí, a on mě dal herdu a řekl „tak se narovnej, blbče, a hned ti bude líp. Ale musíš se narovnat i uvnitř.“

Pro tu poslední větu to vlastně vyprávím. Abyste si, prosím, uvědomili, že kolem nás je pořád nějaké ztělesnění onoho koncentráčnického mrazu, ale to na vás od okamžiku, kdy se narovnáte, nefunguje. I uvnitř, jak mi řekl ten obr, jenž byl obrem jen pro mě: jmenoval se Jiří Dohalský, byl hrabě a jeho strýce Bořka nacisti popravili jako jednoho z vůdců odboje.

Antonín Bořek-Dohalský (1889 - 1942). Nacisti ho popravili jako jednoho z vůdců odboje|foto: autor neznámý 2, Wikimedia Commons CC-BY-3.0

Ještě k něčemu se musím přiznat: že jsem takový idiot, že nechápu, proč dostala tolik hlasů strana fašisty přecpaného xenofobií a nenávistí k čemukoliv, co je - jak už říkal Jan Amos Komenský - jinaké.

Včera jsem byl v bývalých holešovických jatkách, kde byla společná premiéra Dejvického Divadla a Cirku La Putyka nazývající se HONEY podle mezinárodního pojmenování dívek, co jsou ochotny se i prodávat, aby dosáhly svého. Připomínalo mi to některé politiky, a nejen je.

Proto hru doporučuju i panu prezidentovi, nemusel by stát a cokoliv říkat (to by si nechal na později), mohl by si i zdřímnout, i se napít, aniž by si toho kdokoliv všimnul, a při tom by nás bavil, jako nás baví v barrandovské TV.