Jiří Stránský: O plynařích, pravdoláskařích a pozdravech v tramvajích
Hezký a co nejteplejší podvečer! Lépe by se mi sice říkalo „co nejpřátelštější“, ale to teď nějak nejde, nebo co. Jako by ony cestičky, jimiž jsme spolu připojeni a propojeni, zarůstaly.
Jako v onom zámku, kde se princezna Růženka píchla do prstu. I když my – na rozdíl od Růženky a celého jejího mančaftu - neumíme své ostudy a závisti a nenávisti a neodvahy a mindráky zaspat.
Naše neochota nabídnout cokoliv dobrého ze sebe těm, mezi nimiž je nám stanoveno žít, nás obrůstá stále pevnějším krunýřem, který – podoben sádře obepínající naše zlomeniny – pomalu a jistě pořád víc zapáchá.
Včera se u nás čistily ulice a mně večer nezbývalo, než strčit auto někam nedaleko, kde nebyl zákaz zastavení s datem 23. 5. 2017. To mi zase tak nevadí, stejně se musím denně nejmíň 2 krát projít, má to je ten háček, že se sníženou imunitou můžu jezdit veřejnou dopravou opravdu jen omezeně.
Tady v Podolí je doprava opravdu skvělá, že jsem byl na svých setkáních ve středu Prahy jakoby rychleji. Včera se mi to stalo už podruhé, poprvé někdy před deseti lety.
Všem přeju krásný den!
Seděl jsem v dost plné sedmnáctce, přistoupilo hodně lidí, mezi nimi opravdu pěkná paní, která při vstupu nahlas pozdravila: „Všem vám přeju hezký den!“ Nade mnou stáli dva – řekl bych, že – její vrstevníci. Tím však veškerá další generační spojitost (jak jsem vzápětí zjistil) končila.
Jeden velmi nahlas řekl: „Co je jí do toho, krávě!?“ A druhý vyšpulil spodní ret a dodal: „To jsou ty za..... pravdoláskařky! Potřebovala by si čuchnout k ňákýmu plynu. Huba jedna černá!“
Nebyla černá huba, černé huby nebývají blonďaté a s broskvovými tvářemi. Nemohl jsem si pomoci: „Pane plynaři, nečuchl jste si náhodou vy?“
Už jsem samozřejmě věděl, že jsem měl mlčet, ale v komunistických lágrech a kriminálech jsem seděl skoro deset let, taky jsem pořád ještě radioaktivní, a je mi tolik, kolik mi je (jak skromně říkávám), a to všechno hlavně proto, že mi moc nejde neříkat pravdu. Či říkat nepravdu: nebyl ale čas na přemítání, neboť plynař se hlasitě zeptal toho, co říká o pěkných dámách, že jsou krávy: „Co s ním uděláme? S dědkem?“
Život neustále tropí hlouposti – dokonce i v kriminálech, ale stalo se, co jsem na mou duši nečekal: Na zastávce se v jedněch rozšupovacích dveřích objevil a opřel o ně vnuk mého kamaráda z Bytízu, a v druhých nějaký policajtský důstojník, který řekl: „Vystoupíme, co říkáte, mládenci…“
A když vystupovali, ta blonďatá krásná čtyřicítka na mě mrkla a řekla: „Všem přeju krásný den.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
