Jiří Stránský: Před výročím 17. listopadu

Prý k tomu ještě zjasní a obstará si čisté nebe, aby byl vidět i z ulic měst. A že když nic jiného, alespoň na tenhle úkaz se budeme v nějaké chvíli dívat společně. A bez ohledu na své víry či nevíry, na pohlaví, věk, návisti i nenávisti. Spojeni i tím, že nám ukecaná menšina říká umlčená většino. Či kavárno.

Ještě pořád mi vadí, že si většina naší většiny myslí, že to holt tak je a není z toho úniku. Snažím se to těm malověrným vymluvit poukazováním na svou ukecanost, neochotnou vzdát se práva pojmenovat lásku láskou, mocichtivost mocichtivostí, pravdu pravdou, lež lží a povinnost se bránit povinností se bránit.

Jsem blažený, že se téhle logiky pořád víc chápe generace mých vnoučat a pořád líp ví, co s tím a jak se všem těm lžím bránit. Že už se umí narovnat nejen proti chladu, ale i proti jiným pokusům zmocnit se našich vůlí, jako se to dařilo-nezdařilo Hitlerovi a Stalinovi a Maovi a dalším hromadným vrahům.

Mráčky v komiksech

A hlavně, že se už taky - a dobrovolně! - učí včas rozpoznávat ty, co ve stoje na hřbetech poslušných slabochů chtějí rychleji než ostatní dosáhnout na trůn a jeho znaky. Už taky vědí, že mocichtivost je nevyléčitelná i neléčitelná. Zachvacuje všechny, co v sobě nosí onen zárodek touhy být tím, jehož popsal i Orwell.

Události z 17. listopadu 1989 si na Národní třídě v Praze připomínají politici, studenti i veřejnost|foto: Filip Jandourek

Tím, co se plazí před papežem a moc si přeje, aby měl za kamaráda jistého Putina. Už mnohokrát mě při papežově Urbi et Orbi napadlo, že on slovy svého Urbi et Orbi vlastně tyhle hochy, co chtějí vládnout světu, férově varuje před jejich vlastním koncem. Pokud… Zní to parádně. Až na to, že úplně všemu nerozumím – latinu jsem měl tak dávno, tak dávno.

Měsíc bude určitě i dnes ve středu o něco větší než bývá, ale – jak praví lid – UŽ TO NENÍ VONO – a tím pádem už většinově neodvrátí pozornost od všech těch vykřikovaných blbostí, které budou v chladu 17. listopadu vypadat jako mráčky v komiksech.