Jiří Stránský: Ze rtů prolhance i pravda vypadá jako lež
Jeden moudrý muž před dávnými lety řekl: občas se za několik vteřin stane tolik, co jindy za čtrnáct dní. Vzpomněl jsem si na něho kvůli posledním dvěma slovům: že jsem vám říkal svou glosu právě před čtrnácti dny.
A že se během té odehrává cosi, co se připomenuté moudrosti vymyká už pár pátků a neustále si protiřečí. A mně prostřednictvím obrazovek kazí rady porady v Průvodci českého voliče po českých volbách.
Minulý týden jsem s vysilujícím soustředěním vydržel vidět a poslouchat necelé tři hodiny to, co mělo být podle parlamentního zákona rozpravou o souhlasu či nesouhlasu s návrhem mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny vydat dva poslance trestnímu stíhání.
Jistěže jsem si nadával, že to vůbec poslouchám (ke konci jsem se na obrazovku radši už nedíval), ale byl jsem necelých deset let podle režimu zločinec, ale podle jiných (samozřejmě třídně nepřátelských) kritérií politický vězeň, který se spolu s ostatními naučil číst o tom, co se kolem našich kriminálů a koncentráků děje nejen u nás, ale i ve světě, mezi řádky Rudého práva, jediné to povolené tiskoviny.
Prolhaní neumí nelhat
Přeloženo do současné češtiny jsem byl jeden ze závisláků na zprávách. Vlastně vám to říkám i proto, abyste se třeba nedivili, když ze mě vypadne, že vlastní rozhodnutí Václava Moravce o politické vyváženosti jeho nedělních otázek, jakož i jeho Fokusů, jsou někdy horší, než – až na několik světlých výjimek – to, co vypadává z úst drtivé většiny politiků a poslanců obzvlášť. A co si komunální politici nedovolí, jelikož mají své voliče kolem sebe.
Když si představím, jak štáb pana Moravce rozesílá jednotlivým aktérům už s předstihem, co se jich bude ptát, zároveň si nechápavě představuju, že Václav Moravec se přiučoval mediální novinařině v BBC.
A když se přeci jen stane, že bez jeho vůle se zpovídaní do sebe pustí a konečně to má jiskru a on dělá, co může, aby jim to zarazil, ježí se mi vlasy. Zvlášť když vím, že to je velmi „nečastá“ situace, když se všichni takzvaně odkopávají.
Chodím každý den pokud možno dvakrát na vycházku po jedné z podolských strání. Nemůžu moc spěchat kvůli zadýchávání, proto mě celkem lehce dostihl sedmdesátník málem kalibru profesora Pirka ne proto, aby se blýskl, jak mu to jde, ale s prosbou, abych vám řekl, že ZE RTŮ PROLHANCE I PRAVDA VYPADÁ JAKO LEŽ, NEBOŤ PROLHANÍ NEUMÍ NELHAT.
A za sebe coby Průvodce českého voliče českými volbami s dovolením ještě přidávám, abyste se těch, co lační po zvolení, taky ptali, jestli jsou ochotni se přiznat, že někomu ze zištných důvodů ublížili. Ne klackem, jak jste jistě pochopili. A že se jim možná uleví – pravda je mnohem jednodušší než lež.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
