Jiří Tichý: Americká vlajka a předvelikonoční čas

Naposledy vyvěsil ji dědeček z okna v květnu v sedmačtyřicátém, později byl by z toho už průšvih, jak víme. Poté, složena do čtverce, pečlivě byla uložena do skříně.

Tedy nikoli ve stylu, jak ji v zemi pruhů a hvězd skládají po sejmutí z rakve při pohřbech padlých vojáků, a následně vkládají do rukou pozůstalým. Takto pietně složena ležela celá léta i v mojí rodině do chvíle, než jsem ji v 90. letech zapůjčil k vyvěšení do nově vzniklého Woodstocku.

Tam ji však po čase vyměnili za britskou, jež více konvenovala s klubovou hudební náplní. Od té chvíle slouží mi jako závěs po vyjmutých dveřích mezi kuchyní a obývákem.

Již před čtvrtstoletím napadlo mě spustit ji na pár dní opět z okna a demonstrativně vzdát tak hold znovunabývané svobodě. Upustil jsem od toho nápadu nikoli ze strachu, nýbrž proto, že jsme celá léta odmítali vyvěšovat sovětskou vlajku, což se při různých výročích vyžadovalo, jak také víme.

Čtěte také

A co v květnu? Napadlo mi už v rané demokracii, leč i od tohoto bizarního nápadu jsem upustil, neb musel bych vyvěsit také onu sovětskou a tu nevlastním.
Nyní střih.
Víte, vy, vážení posluchači, kteří se náhodou nezabýváte japonským divadlem, co je to kjógen?

Inu krátce: Komická divadelní forma, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a v nepřerušované tradici je provozována dodnes. Je jakousi bláznivou odlehčující mezihrou, tradičně vkládanou mezi dvě hry vážného obřadního divadla nó.

Doma u Hitlerů - nová hra Arnošta Goldflama|foto: hadivadlo.cz

Nu a tyhle podivné, zvláštní, neobvyklé, podivínské čili bizarní slovní a pohybové hříčky provozuje i báječná brněnská partička, z jejichž úst slyšíte-li vykřikovat honekawa, kučimane, susugigawa a tak dále a tak podobně, a sledujete je v nejpodivuhodnějších kimonech dovezených z japonských sekáčů, jak v bílých ponožkách v klouzavé chůzi rozehrávají na jevišti bez dekorací neskutečně nádherný bizár, řvete smíchy.

Myslím, že i Ježíš na kříži by se pousmál. Křesťané prominou, vnímám jej totiž spíše v roli celebrity než celibátu...

Z brněnského HaDivadla odcházel jsem s překvapeným zrakem, potěšeným sluchem a s rozeznělým srdcem.

Čtěte také

Přistihl jsem se dokonce, jak v mírném předklonu vydávám do noční ulice podivné zvuky, a kolemjdoucí s americkými vlaječkami, s nimiž se vraceli z jiného bizáru, nevěřícně kroutí hlavami.

Post skriptum: Druhý den v Praze, mírně přednarozeninově a předvelikonočně ovíněn, svěsil jsem doma onen již vzpomenutý závěs po vyjmutých dveřích mezi kuchyní a obývákem, přehodil si ho přes ramena, a v ponožkách v předklonu a v klouzavé chůzi opakoval jsem chrchlavých hlasem jobikoe, šimizu, jobikoe, šimizu.

Koncem dubna pojedu do HaDivadla zhlédnout Goldflamův bizár Doma u Hitlerů. Jakou asi pakárnu zplodím pak zas doma? Nevyvěsím snad přeci jen z okna onen závěs po vyjmutých dveřích mezi kuchyní a obývákem?