Jiří Tichý: Do první dámy ještě daleko

31. leden 2015

„Šťastná to žena,“ pronesla kněžna Zahájská, když starou ženu naplněnou přirozeným moudrem vyprovázela na její poslední cestě. Vytanul mi ten literární výrok v mysli v šestadevadesátém, když jsme se s několika přáteli a mnohatisícovými zástupy přišli poklonit a položit kytičku k rakvi Olgy Havlové. Vzpomněl jsem onoho literárního výroku i toto úterý, kdy od její smrti uplynulo osmnáct let.

Není divu, že v záplavě současných trpkých mezinárodních událostí, před jejichž následky nesmíme zavírat oči, ať jsou našemu relativnímu klídku jakkoli vzdáleny, či v oné plejádě privátních a veřejných vzpomínání přeživších a uctívání památky povražděných, shrnutých pod memento s názvem Auschwitz, připomenutí si úmrtí někdejší první dámy octlo se poněkud v ústraní. Nikomu to nevyčítám, tím víc však oceňuji důstojný vzpomínkový příspěvek České televize.

„Ticháč zase pozdě,“ pronesla, obklopena několika spiklenci, právě se dohadujícími nad novým strojopisným číslem Nového braku, recesistického plátku vydávaného obdobně recesistickou skupinkou nepřizpůsobivých.

Čtěte také

A dál vážně přely se s dnes již nežijícími Jarmilkou Bělíkovou a Olinkou Stankovičovou o další brakový džouk. Svépomocná lidová knihovna Hrobka, říkaly tomuhle uskupení. I takhle vypadala duševní obrana proti represívnímu režimu.

Olze Havlové neřekl jsem nikdy, Olinko, vždy Olgo. Dnes se ptám: Byl to respekt z jejího mnohdy přísného výrazu dávno před tím, než se těšila všeobecnému respektu první dámy, anebo proto, že jsme se v druhé půli 80. let sblížili víc, než při masových akcích na Hrádečku či důvěrnějších ve vinohradské hospodě u Riegrových sadů a v privátu manželů Stankovičových?

Olga Havlová

Zřejmě při dlouhých debatách cestou na Trutnovsko, kam jsem ji několikrát odvezl, když byl Václav v kriminále a Honza Kašpar z Krobova divadla Na tahu po úrazu na vozejku. Teprve při nich poznával jsem její vrozenou přirozenost a jemnost, teprve při nich uvědomoval jsem si její „sílu věcnosti“, jak svou knihu o ni pojmenovala Andulka Freimanová.

„Víš, vzpomínám, jak jsem byl někdy na počátku 70. let na koncertě v Rudolfinu a ještě než přišel dirigent, několik řad v mém sousedství povstalo. Do jedné z nich přicházela totiž paní Hana Benešová,“ sdělil jsem Olze, když se v autě rozhovořila o tom, jak se přes veškerou snahu komunistům nedaří zatracované osobnosti vymazat lidem z paměti.

Na chvilku jsem se přestal věnovat řízení a pohlédl na ni. Ano, neseznámili se s Václavem v Paříži na Sorboně na přednáškách francouzštiny a literatury, ale v divadle Na Zábradlí, kde pracovala jako biletářka. On taky Havel nebyl Beneš, že? A přitom ta noblesa!

Čtěte také

„Ticháči, dávej pozor na cestu, Honza stačí,“ rázně vrátila mě do reality. Delší dobu jsme pak mlčeli a já si uvědomoval, kolik duchovního v její tváři skrývá se za oním ráciem, díky němuž mohla být svému mnohdy nehodnému muži takovou oporou.

Post skriptum: „Zaplať pánbů, že jsem stará a že už mi ty ženský můžou bejt ukradený,“ usmála se. Bylo jí tehdy přes padesát a do první dámy ještě daleko.

autor: Jiří Tichý
Spustit audio