Jiří Tichý: Hrušky s jablky
„Zázraky se někdy dějí, ale je třeba pro ně nesmírně tvrdě pracovat,“ pronesl v roce 1948 první prezident právě vzniklého státu Izrael Chaim Weizmann.
A hodně před tím vytrpět, dodávám, čímž obracím list historie o deset let nazpět, kdy několik milionů evropských občanů netušilo, jakému utrpení s fatálním koncem budou vystaveni, aby následně ti, kteří nacistickému běsnění unikli, mohli se radovat z jeho slov.
Bylo mezi nimi nepochybně i oněch několik stovek dětí, zachráněných mladým Nicholasem Wintonem.
Nebudu nosit dříví do lesa, pro mne, přiznávám, stal se jeho skon v požehnaném věku oddychnutím si od záplavy slov věřících, bezvěrců, agnostiků či heretiků na téma Mistr Jan.
Spíše jsem byl zvědav, jak kde kdo začne propojovat Wintonův ryzí altruismus, osobní nasazení a politickou prozíravost s nepatřičnými asociacemi se současným přistěhovaleckým (vystěhovaleckým, chcete-li) chaosem.
Nemýlil jsem se, míchání hrušek s jablky jde do obrátek, všichni poslední spravedliví pouští se do vlády a lidu obecného pro jejich prý politickou vypočítavost či xenofobní smýšlení, ničím nepodložený strach z běženců, nechuť otevřít jim náruč a přijmout je za své.
Proč toto, ptám se, ironicky dávat do rozporu s jejich obdivem k činu předvídavého anglického gentlemana, jenž netolerantním Čechům nastavil prý zrcadlo, do něhož měli by se podívat?
Nemluvě o tom, že za větší hrdinky než britského sira považuji především maminky oněch převážně židovských dětí, které z okének odjíždějících vlaků loučili se s rodiči voláním „brzy na shledanou“ a v nemenší řadě rodiny, jež je v Británii přijaly za vlastní.
Ale do tehdy odvážné a velkorysé ušlechtilosti, konané v předvečer válečné apokalypsy, matlat řeči o současné české zbabělosti a nenávisti k utíkajícím cizincům, je nepatřičné.
Aby mi bylo rozuměno: všelijaká shromáždění s primitivními hesly „Čechy Čechům, My jsme národ či My jsme tady doma“ a s maketami šibenic nad hlavami, včetně některých neuvážených výroků pana prezidenta, jsou mi protivné, stejně jako jejich svolavatelé, kteří z nejrůznějších kalkulů rafinovaně brnkají na oprávněně nedobré pocity a strach lidí z rozvracejícího se světa.
Občané nejsou blbí ani navedení, jen s obavami sledují ten zcela nekontrolovatelný muslimský exodus, v němž se už dávno nerozlišují před nebezpečím smrti prchající rodiny s dětmi, šťastné za kousek kterékoli mírumilovné země (zde je příměr s Nicholasem Wintonem namístě) a oněmi statisíci běženci, kteří tohoto zneužívají a bez povolení a patřičných dokladů míří do dávno předem vytipovaných evropských destinací s vědomím, že se tam o ně postarají.
Odmyšleno od těch, co už nyní překreslují mapu Evropy na chalífát. Daň v podobě nebohých utonulých je bohužel krutá realita, již nezpůsobují ovšem Evropané, nýbrž místní soukmenovští grázlové.
Dávání ale tohoto do souvislosti s činem zemřelého sira je nemravné. Pomáhejme, jak umíme, zůstaňme však hlavou. Nestaňme se ocasem. Je to při vzpomínce na Nicholase Wintona dostatečně srozumitelné?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
