Jiří Tichý: Jak zajistit si nesmrtelnost?
V prosinci 2013 v budově Akademie věd vyzkoušeli si svůj sochařský um dvě desítky sochařů, aby návštěvníkům a následně vybrané porotě ukázali, jak nejlépe vymodelovat bustu Václava Havla.
Nelíbila se mi ani jedna a ctěné posluchače jsem krátce po vernisáži s názorem seznámil. A nyní se opět dovídám o nutkavé potřebě některých občanů, respektive těch, co zřejmě stojí o vlastní nesmrtelnost, vypodobnit pana Václava celého a 17. listopadu jej odlitého v bronzu odhalit v Petřínských sadech.
Neznám autorku sochy Barboru Daušovou, ani nevím, zda bohulibý nápad zrodil se v její hlavě či v hlavě kohosi jí blízkého ze Spolku na výstavbu sochy Václava Havla.
Je prý mladá a šikovná, rodiče z ní mohou mít radost. Že by oni? Znám model jejího díla, jistě by se dobře vyjímal obtočený břečťanem na privátní zahradě. Ale ve veřejném prostoru? Probůh ne!
Takže znovu: I přes sentiment mnohých staromilců nežijeme v 19. ale v 21. století. Dvacáté záměrně pomíjím, neb právě ono znamenalo ve výtvarném, tedy i sochařském kumštu doslova revoluční zvraty.
Netvrdím, že vždy úspěšné či divákovu oku libé, leč přesto. S tímto proměnila se do značné míry i interpretace výtvarné tvorby. To tito nadšenci a nepochybně upřímní obdivovatelé zemřelého exprezidenta nevědí?
Vyšlo snad málo odborných i popularizujících knih, z nichž mohli se toto dozvědět? Anebo uvízli v „tvůrčí“ tvorbě Axmana, Krybuse či Hány? Netřeba připomínat jména sochařů, kteří ať doma v poloilegalitě nebo vyhnáni do exilu byli v té době a před ní i po ní skutečnými tvůrci.
Nezavrhuji v umění sdělnost postavenou na řemeslné zručnosti a precizní práci s materiálem, a fakt, že mému vnitřnímu ustrojení a vizuálnímu vnímání je bližší Prantl než Macken, například, nebo Jindřich Zeithamml či Václav Fiala víc než Michal Gabriel či Jan Hendrych, abych nahodile uvedl i české opravdické kumštýře nové generace, nedává mi samozřejmě právo posuzovat, z čí tvůrčí dílny měla by socha Václava Havla vzejít.
Raději bych ji samozřejmě v prostoru neviděl vůbec. Má-li ale být, nechť je. Nechť ovšem není v podobě realistického panáka s přiblblým úsměvem, nesoucím na rameni za prostředníček pověšené kvádro.
Proto mi nevadí, že nemáme ve veřejném prostoru bratry Čapky s fotograficky vymodelovanými tvářičkami a příslušnými atributy, nýbrž kontroverzní sice, leč podle mě zdařilou plastiku od Pavla Opočenského, která podobou děravého šutru nesnížila význam umělce a literáta ani jejich tvůrce. Zobrazila je jen jinou, symbolickou formou.
Post skriptum: Kladu otázku: Chceme mít ve veřejném prostoru Havla ve formě veristického sochařství, neboli vytvořit sošnou iluzi reality, jak se o to snaží ti, co chtějí stát se jako on také nesmrtelnými, anebo raději popřeme hmotnou podobu díla a nahradíme ji myšlenkou, která z něj vychází? Čili místo sochařské hmoty umístíme do prostoru jen její situovanou představu? Co by si pan Václav přál asi víc?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
