Jiří Tichý: Migrace vlastním výběrem

Je to už skoro jako debaty o současném umění: Medializace-halucinace, deformace-realizace, instalace-desinformace, neexistence-potence, absorpce-frustrace, rezidence-existence, sublimace-kontemplace. Kdo se v tom má vyznat, že?

Když jsem se v srpnu 1968 rozhodl opustit pražské rodiště, aniž bych kdy vyslovil slovo vlast, přišlo mi to jako cosi samozřejmého: odmítl jsem žít v totalitě. A je-li dnes tohle slovo v oficiálních tezích zpochybňováno, ne-li dokonce vynecháváno, je to na pováženou, tvrdím!

Žádost Cadika na vídeňské židovské obci po sundání kalhot byla tenkrát jen úsměvným pokusem o satirický šleh, neb mužská obřízka je vlastní pro obě semitská společenství. A já jistě nepodobal se muslimovi.

Čtěte také

Do Rusy porobené země nevracel jsem se ale po dvou letech ze sentimentu, nýbrž z hlasu srdce. Volání zdálo se mi tenkrát silnější než hlasy biblických předků. Stačil však půlrok v znormalizovaném hnoji, aby má mysl zesmutněla a racionální úsudek vyhřezl. Znovu pryč! Rozhodl jsem.

S občankou v kapse bloumal jsem sobotní dopolední Bukureští, a s plánkem v ruce hledal izraelský konzulát. V komoušských zemích jediný, který v nich zůstal.

„Pane, je šabat, máme zavřeno, přijďte zítra,“ řekl mi vlídně uniformovaný vrátný, když mi po několikerém zazvonění otevřel. Byl jsem za blba.

Ilustrační foto|foto: Fotobanka stock.xchng

„Idiote, ty tohle nevíš?“, obvinil jsem se, ale neohroženě zůstal stát před vchodem.

Po krátké výměně slov Izraelec pochopil a na mapě kroužkem vyznačil mi místo, na němž se nejspíš domluvím i o šábesu: V EL AL, izraelské letecké společnosti, jež mě do Zaslíbené země před dvěma lety z Vídně dopravila. „Nejsou tak košér,“ dodal.

„Moment,“ řekla spanilá dívka s pistolí ráže 9 milimetrů u pasu, když jsem jí vylíčil svůj problém. Po chvilce zavolala štíhlého padesátníka v bílé košili se zlatými prímky.

„Bevakaša,“ řekl prosím, a pokynul mi posadit se do křesla u konferenčního stolku. Sedl si naproti mě. Snažil jsem se v primitivní hebrejštině o srozumitelnou domluvu. Poslouchal, ani jednou mě nepřerušil.

Čtěte také

„Beseder,“ řekl „v pořádku“ a mávl rukou, jako že se nic moc neděje.

„Rozumím, komunisti vám sebrali passport. Co s tím uděláme?“

Hleděl jsem do očí všemohoucímu a rozuměl každému slovu. Pilot vstal a podal mi ruku. „Pane,“ nechte si to ještě projít hlavou. A až budete opravdu rozhodnutý, přijďte znovu, ale ne o šabatu.“ Nečekal na omluvu a pokračoval: Když jsme v šedesátém roce dokázali bez pasu přepravit k nám z Argentiny Adolfa Eichmanna, určitě se nám to v jednasedmdesátém bez pasu podaří i s Jiřím Tichým z Rumunska. OK?“ „Zatím hodně štěstí.“

Šalom, šalom,“ koktal jsem už jen ke švitořivým hlasům telefonujících letušek a přemýšlel, kde vezmu peníze na zpáteční lístek do Prahy.