Jiří Tichý: Srpnový čas

Před dochovanou západní zdí Šalamounova chrámu se na lístku modlí - až na jednoho prostovlasého blonďáka - skupinka ohelmovaných parašutistů. Tito, pod velením Moše Dajana, předběhli Mesiáše. Jordánské veřejné záchodky, za nimiž se zneuctěná zeď propadala hanbou, proměnili opět v poutní místo věřících, po staletí zbožně očekávajících spasitelova příchodu.

Přendával jsem ten kousek lesklého kartonu s dnes slavnou fotkou z ruky do ruky a vracel se v mysli do předcházejících dnů, vrchovatě naplněných obavami. Myšlenky přenesly mě tenkrát ale i o několik měsíců zpět. Do doby těhotné nadějí, kdy nám v Sověty ušlápnuté zemičce, obtěžkané dvacetiletím hrůz, později už „jen“ nekalostmi mísícími se s jakous takous tvůrčí či alespoň vnitřní občanskou svobodou, svitla ona mlhavá perspektiva.

Čtěte také

„Tady se s Rusákama už nikdy nepotkáš!“ připsala drobounkým písmem do levého růžku, jako by se bála vyslovit srozumitelný imperativ nahlas. Samozřejmě nemyslela Rusy obecně (znala můj vřelý vztah k ruskému umění i literatuře), nýbrž vše, co tak či onak souviselo se sovětskými ideologicko-imperiálními choutkami.

Ihned jsem pochopil motiv kamarádčina neklidu, který na mě z pohlednice promluvil: znala se s Arnoštem Lustigem, spisovatelem jednoho jediného krušného příběhu, s nímž v tom čase intenzívně sdílela prožitou trpkou válečnou zkušenost a z ní pramenící obavy z věcí příštích. Autor Miláčka či Dity Saxové nesedl do letadla, ale do embéčka, s kterým byl ke Zdi nářků přeplaven. Nechtěl, stejně jako Jiřina, opětně podstoupit pro nás mladé jen stěží pochopitelné ono ďábelské Inferno.

Spisovatel Arnošt Lustig|foto: Alžběta Švarcová

Tyhle návraty prožíval jsem jednadvacet let vždy v srpnovém čase, derou se mi ale do hlavy i v posledním svobodném pětadvacetiletí. Při uvědomění si promarněných tzv. normalizačních roků. Nikoli mých, nýbrž těch obecně republikových. A taktéž při poslechu dnešních apriorních odpůrců tzv. třetí cesty vývoje po spontánním občanském vzedmutí před srpnovou okupací, z nichž mnozí nedokonalou demokracii využili k hamižným excesům. Jejich majetkově-chtivá nenažranost žhaví mě do běla, stejně jako nejen územní nenasytnost Rusovládců!

I letošní srpnový čas sevřel nás ovšem korzetovou vzpomínkou na minulost, umocněnou nejsoučasnější současností: „Ruskem obtěžkaným Ukrajinou“, jak básnicky poznamenal ruský spisovatel Vladimír Sorokin, kterýžto akt a jeho následky, i ty možné nedozírné, sledujeme v přímém televizním přenosu.

Čtěte také

Post skriptum: Jako kdyby ožívala 36 let stará deníková glosa Jana Zábrany: „Člověk má jedinou touhu – vzít sekeru a celý tenhle český kriminál (i s ruským bachařem) rozštípat.“ Zaplaťpánbů, od básníkovy touhy posunuli jsme se kamsi dál. Srpnový čas však připomínejme i z tohoto úhlu pohledu!