Josef Brož: Francie tváří v tvář vládě tří stran
Kdo si počká, ten se dočká. A hlavně dopočítá. Tak by se dal shrnout základní pocit z nedělního prvního kola francouzských departementálních voleb, jež se uskutečnily 22. března.
Komentáře se sice různí, stejně jako výroky předsedů politických stran. Faktem nicméně zůstává, že ačkoliv spojená pravice ohlásila ústy lídra Svazu pro lidové hnutí (UMP) Nicolase Sarkozy vítězství, nic není méně jisté. To se možná stane v druhém kole, 29. března večer. Po tom prvním je to ale čiré chvástání.
Navzdory tomu, že ministerstvo vnitra, vyhlásilo podle čísel vítězství pravicové aliance - vedle UMP jde ještě zejména o centristický Svaz demokratů a nezávislých (UDI) – a to výsledkem 29 %, nezapočítává do toho uskupení, jež se také k pravici hlásí: tzv. divers droite (různorodá pravice). Při sečtení těchto dalších, byť někdy marginálních lokálních uskupení, ono číslo poskočí na: 36,42 %.
To ale není triumf pro Nicolase Sarkozyho, protože jeho základní ideologické východisko neodpovídá širokému spektru pravice. I když to vypadá, že se stále více přiklání k pravici populistické, národovecké či extrémní (volme slova podle vkusu).
Pokud se podíváme na výsledek Socialistické strany (PS), ministerstvo hlásí: 21 %. A tedy značný neúspěch. Ovšem v souhrnu všech levicových uskupení, od marxistů k libertariánům přes etatisty a sociální reformisty až k evropským zeleným, zjistíme, že to číslo vypadá skoro jako vítězství. Dělá totiž neuvěřitelných: 36,32 %.
Kdo tedy vlastně vyhrál? Levice, nebo pravice? Kdo si ale myslí, že vyhráli oba základní póly politického spektra, ten se mýlí. Ačkoliv premiér Manuel Valls si šel dát po oznámení prvních odhadů výsledků v neděli po 20. hodině cigárko, při čtení pod lupou s prezidentem Françoisem Hollandem musel zjistit, že si měl spíš dát panáka.
Národní fronta (NF) Marine Le Penové totiž historicky dosáhla v těchto lokálních, nicméně podstatných volbách, nejvyššího skóre: zvedla se od minulých (ještě kantonálních) voleb z 15,06 % na 25,19 %.
Kdo je tedy vítěz? Všichni a nikdo, nebo jen Národní fronta? Soudím, že ohromují úspěch této strany, jež bude přítomna v druhém kole v 760 duelech – ať už proti levici, nebo proti pravici – z ní sice nedělá „první stranu Francie“, jak si Marine Le Penová přála, ale... rozhodně tím zakládá a rozbíjí dosavadní bipartismus, vládu dvou stran. Činí z ní tripartismus, neboť frontisté jsou v pořadí třetí do počtu. Nikoliv ale poslední, neboť zejména část tzv. umírněné pravice se bez nich neobejde.
A právě na tuto signální soustavu cílí předseda Sarkozy, jenž překvapil pár dní před prvním kolem různými úvahami o tom, jak nabízet a nenabízet v kantýnách vepřové maso jako náhradní stravu (určitě tím nemyslel, že by tím chtěl nějak stigmatizovat muslimy) nebo místo integrace cizinců, což byl dosavadní newspeak všech vlád, raději používal slovo: asimilace.
Bez frontistů se neobjede ale ani levice, protože nemá téma, jež by mobilizovalo. Proud, jenž se výměnou premiéra Jeana-Marca Ayraulta za Manuela Vallse dostal na čele levicové vlády k moci, nereprezentuje levici vůbec, možná tak levicový liberalismus, centrismus, chcete-li. Modrá vlna Mariny je tedy dobrá jako servítek, jímž se utírají sliny moci.
Levice může ztratit 20-30 departementů ze 110. Zatím získala napoprvé na první zátah pouhých 14 kantonů z 2.054. Oproti tomu pravice jich dostala hned 82, Národní fronta relativně málo: 4. Nicméně v 1.073 jde do druhého kola, na čele je ve 322 kantonech. Až v neděli vyhlásí někdo vítězství, je zapotřebí sledovat, zda přitom neztratil vlastní identitu. Nebo zda nezískal ničí jinou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
