Josef Brož: Samba není tanec, ale skvělý politický film
Diváci se smáli dříve, než měli důvod. Titulky totiž byly rychlejší a repliky, které zněly z plána, měly konkurenci. Francouzský film Samba, který nyní díky Asociaci českých filmových klubů (AČFK) vstupuje do distribuce, není ale o tanci, i když ve filmu tanec nechybí.
Především je to ale skvělý film, jenž s obrovským nadhledem řeší téma, tak ryze evropské téma, jímž je imigrace. Rozumějte: nelegální imigrace.
Francii a Paříž zvláště, totiž můžete milovat, nebo nenávidět. Ale když nemáte papíry, tak se pro vás život v této zemi, respektive městě, může stát doslova peklem.
Režiséři Olivier Nakache a Eric Toledano, známí našemu publiku díky fenomenálnímu úspěchu filmu Nedotknutelní, se k tématu postavili způsobem, který zdaleka nenaplňuje pouze žánrové označení romantické komedie.
Kdybych na své kůži kdysi nezažil něco podobného, možná bych z tohoto filmu odcházel především pobaven.
Ale Samba, což je titulní jméno černošské postavy v naprosto excelentním podání herce Omara Sy, není jenom rozený komik, ale i velmi dojemný a přátelský člověk, jemuž věříte od prvního okamžiku, kdy ho vidíte v záběru, jak v kuchyni umývá talíře. Velký černoch s velkýma rukama a především – velkým srdcem.
Překvapivé bylo rovněž, Charlotte Gainsbourgová, jež obvykle hraje trochu vyšinuté ženy na pokraji šílenství, si tu v roli sociální pracovnice Alice vystřihla roli, která jí až překvapivě sedla. Humor bych od ní nějak zvlášť nečekal, přesto se člověk nemůže ubránit, když popisuje stav svého vyhoření.
Ano, rozumíte správně, je to film mezi slzami a smíchem. Anabáze senegalského imigranta v hlavní metropoli, jenž mění identitu s každým falešným dokumentem, jen aby mohl sehnat práci – jakoukoliv práci – představuje zemi a město, jaké nenabízejí prodavači turistickým prospektů.
Bída, ignorance, zoufalství, tedy stavy, jimiž pravidelně procházejí uprchlíci, ať již přicházejí odkudkoliv, podávají autoři s nadsázkou a přesnou znalostí tématu.
V okamžiku, kdy si již již myslíte, že film – zvláště v milostných scénách – sklouzává do laciného kýče, překvapí vás pointou, jež se nebojí silného obrazu a velkého dramatického celku.
Mohlo to být skutečně i velké drama. Protože motiv zrady, jenž k takovému antickému oblouku patří, je ve filmu na správném místě.
Inspirováni knihou Delphine Coulinové Samba pro Francii (Seuil, 2011), podávají režiséři výklad tématu, jež nabývá stále častěji – nejen ve Francii, ale zvláště v Itálii, kam připlouvají tisíce zbídačených lidí – kteří touží tak jako Sambův strýc po tom, aby měli jednoho dne svůj „dům u jezera“.
Mimochodem, herectví neherce Youngara Fally, onoho Sambova strýce, jež byl vyhozen z luxusní restaurace, protože nabídl Sambovy doklady, a nakonce odjíždí autobusem zpátky do své země, byl pro mne ve filmu největším zážitkem.
Ale skvělí byli všichni – speciálně Tahar Rahim v roli brazilského Alžířana – a kdo jste viděli Audiarův film Prorok (2008), víte, jak dobrý je to herec.
Udělat politický film v současnosti není právě snadná záležitost. Protože i tím je tato zdánlivě romantická komedie, jež vypadá podle názvu jako nějaký bláznivý film o latinsko-americkém tanci. Nebojte se na něj zajít, dozvíte se v něm o Francii, kterou možná neznáte.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
