Josef Brož: Vallsova strategie ideového růstu
Zatímco francouzská pravice působí, že je u konce s dechem, socialistický premiér Manuel Valls vyhlašuje „smrt levici“. Ne, to není protimluv, o premiéru Vallsovi bylo známo ještě z časů, kdy premiérem nebyl, že má o socialismu a perspektivách levice obecně své vlastní představy.
V roce 2009 řekl, že socialismus je už dávno jako termín „překonaný“. A napsal to svým způsobem i v knize Pouvoir (Moc), jež vydalo nakladatelství Stock o rok později.
Nyní tedy znovu, na setkání jednoho z nejvyšších orgánů Socialistické strany (PS), na takzvané Národní radě v Paříži oznámil, že „identita“ levice „může umřít“. Vyvolal tím celou sérii nesouhlasných projevů a komentářů. Část levicové většiny již po nástupu Vallse do úřadu měla problém: nejen se složením nového kabinetu, ale i se samotným Vallsem.
Co tím chtěl přesně premiér Manuel Valls vlastně říci? A proč s tím přichází právě nyní?
Liberálně-levicový večerník Le Monde soudí, že tím premiér Valls jenom pokračuje v dávno připravené strategii proměny levice jako takové. „Manuel Valls poznal kulisy Matignonského paláce ještě předtím, než se stal jeho obyvatelem. Bylo to v čase pluralitní levice na konci 90. let, když měl na starosti komunikaci Lionela Jospina, premiéra té doby, v čase, kdy se doslova z první lóže účastnil diskusí evropské levice mezi Jospinem, historickou postavou socialismu, a jeho britským protějškem Tony Blairem, zastáncem sociálního liberalismu,“ připomíná list.
Podle názoru komentátora Bastiona Bonnefouse se nyní Valls, patnáct let poté, pokouší přejít od slov k činům. Nelze ovšem nevidět, že by k tomu neměl žádné důvody: levice neuspěla ve všech dosavadních volbách, s nimiž byla v poslední době konfrontována – propadla u obecních i u těch evropských. „Levice je nemocná,“ míní Luc Carvounas, Vallsův blízký souputník, a socialistický senátor. „Nestačí už jenom znovu aktivovat levicovou unii, ale je zapotřebí reorganizovat celou Socialistickou stranu a učinit z ní velkou demokratickou a republikánskou stranu,“ dodává.
Tato úvaha připomíná projekt Demokratické strany (PD), kterou před lety vyvolal bývalý italský premiér a komisař Romano Prodi, či dnes již legendární projekt Blairovy New Labour. Jak uvedl sebekriticky Valls tento týden v Národním shromáždění v odpovědi na opoziční výtky: „Nestačí už jenom strategie antisarkozy!“ Byla to tnutí do živého, a také do vlastních řad. Znělo to ale zároveň i dosti sebeironicky, neboť právě Valls bývá někdy označován za nástupce bývalého prezidenta. Pouze s jiným ideologickým znaménkem.
Tam, kde se snaží Valls vystupovat ale nakonec o žádnou ideologii moc nejde: vystupuje tvrdě proti imigraci, proti stávce železničních odborářů v SNCF… a sklízí za to podobně jako kdysi Sarkozy na stejné pozici, plusové body. Mimochodem, vedle snahy vytvářet novou strategii obnovy levice, lze za Vallsovými úmysly zaznamenat i snahu být viděn konečně nejen jako rebel, ale i jako skutečný reformátor.
A jako takový na to musí myslet hodně dopředu, neboť propastně nepopulární prezident François Hollande, si ho jistě nevybral z důvodů, aby nad ním uspěl v příštích primárních volbách pro prezidentské volby 2017.
Večerník Le Monde míní, že Valls hledá způsob, jak se od Hollanda odpojit, dokud je čas, protože by nebylo nic horšího, než kdyby prezident svého premiéra s sebou stáhl fatálně ke dnu. Odrazit se ode dna, to by mu jistě nevadilo. I tak je zatím dost vysoko.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
