Karel Hvížďala: Babiččiny sloupkové hodiny
Určitě to taky znáte: uslyšíte nějaký zvuk, třeba starých hodin a jejich cinkání vás přenese o mnoho let zpátky. Před časem se mi to stalo ve starožitnictví v Mikulandské ulici v Praze, kde jsem uslyšel hrací strojek, který zněl velmi podobně jako sloupkové hodiny, které měla babička doma.
Dostala je ke svatbě od rytíře Lanny, jak stálo na štítku zezadu, nad kterým visel klíček na natahování. Z jaké přízně rytíř Lanna pocházel, nevím, jen si pamatuji, že se doma o něm hovořilo s úctou, protože byl loďmistrem na Vltavě a na Labi, což mi znělo dobrodružně. Podobně uctivě se v babiččině domácnosti už hovořilo jen o tetě Antonii, protože uměla jedenáct jazyků a měla obrovskou sbírku známek. Já si na ni pamatuji už jen jako na shrbenou stařenku, která chodila po Hradčanech s velkým svazkem klíčů a zavírala kostely.
V neděli jsme se scházeli u babičky většinou i se sestřenicemi, seděli jsme okolo starého intarzovaného kulatého stolu, děda kouřil voňavý doutník a babička vyprávěla. Ráda vzpomínala na svou první jízdu tramvají. Do koňky se nasedalo u Vltavy na Ferdinandově třídě, dnešní Národní nebo dole na Koňském trhu, tedy na Václavském náměstí a lístek stál deset krejcarů. Stanici se říkalo u Špinků. Tam dostal vůz přípřež, dalšího koně a na něj si sedl tramvaják v uniformě. Jelo se směrem k Muzeu a pak dál na Vinohrady, kde už byla jen víkendová sídla.
Babička za mlada bydlela v dnešní Nerudově ulici, které se říkalo Ostruhová, nebo Na dláždění. Její otec tam měl zlatnictví v čelním purkrabském domě. Kdykoliv o jeho dílně padla zmínka, vždy se vzpomínalo na Jana Nerudu, který u něj sedával a nechal si tam nosit pivo od Dvou slunců. Sám bydlel vedle v domě, kterému se říkalo Osel u kolébky. I později, když prý Neruda už špatně chodil, protože noha mu po zlomení špatně srostla, vodíval ho k pradědečkovi posluha, který měl na hlavě červenou čepičku.
O nedělích se chodilo na svačinu na Barvířský ostrov, kterému se později říkalo Žofín a dnes Slovanský ostrov nebo na Střelecký ostrov, do Canalky, to zase byla usedlost na Vinohradech, nebo do Kravína, tehdy legendární hospody na Vinohradech a samozřejmě do Stromovky, ale to už byl výlet.
Pamatuji se na fotografii, kde již byla babička s dědečkem za mlada i s mou maminkou a se strýcem: Babička měla bílé šaty, velký klobouk a slunečník, dědeček měl světlé šaty a slamák a hodovali na louce: jídlo jim služebná nesla ve velkém košíku. Babička vzpomínala, že s sebou nosili i přenosný výletní nočník.
Píši o tom jen proto, abychom si připomněli, že naše rodová paměť a vzpomínky sahají jen až tam, co nám předali předci. Z televize se o rodině naši vnuci nic nedozví a hodinový hrací strojek je už nedokáže nikam přenést: minulost nebudou moci z čeho rekonstruovat, ztratí symbolický kapitál. Sloupkové hodiny budou pro ně mluvit nesrozumitelným cizím jazykem. Vzpomínka je jako pes: lehne si, kam se jí zachce, ale když ji nemáme, jsme dutí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
