Karel Hvížďala: Nohy jako přívěšek
Listujeme-li nekonečným množstvím nových barevných časopisů vytištěných na dobrém papíře určených pro mladé dámy a urostlé muže, můžeme shodně s Marchallem McLuhanem konstatovat, že převládá model složený ze sexu a technologie.
Sociologové hovoří o tom, že moderní dívka myslí na své nohy nebo na poprsí jako na nástroje sociální moci, které se naučila používat spíše coby součást vybavení nutného k úspěchu, než eroticky či pocitově jako nedílnou součást sebe sama.
Ví, že žena s dlouhýma a dobře tvarovanýma nohama se dostane, kam chce. Její pěstěné a opálené nohy nejsou součástí její osobnosti, jsou její ozdobou a dívá se na ně stejně jako na prstýnek, který si koupila, už proto, že lepší lýtka, boky a ňadra si lze u chirurga jednoduše objednat.
Reklamy na punčochové kalhoty, které ukazují ženy jen od pasu dolů, podporují odluku sexu nejenom od člověka, ale dokonce i od jednoty s tělem.
Ženy vystavující takhle v městských pouličních kavárnách své nohy, vidí samy sebe spíše jako skvělý objekt, než aby se dívaly na sebe jako na osobu, či dokonce osobnost. Milují víc svůj obraz v zrcadle, než samy sebe.
Psychologové tvrdí, že to je jeden z hlavních důvodů, proč později tyto ženy mají problém se svými partnery: nedokáží přejít z primitivních praktik soutěžní přehlídky, v níž muži si vybírají nejatraktivnější obraz, na složitost osobního vztahu, v němž si budoucí otcové vybírají partnerku a matku pro své děti, tedy živého člověka.
Skutečný vztah je pro ně moc náročný a nudný, ač ve skutečnosti je tomu přesně opačně. Tyto ženy své nohy a vlastně celé tělo zradily, oddělily se od nich a ony se jim později mstí.
S pravýma nohama je tomu jinak. Cituji: „Až umřu, což bude brzy, tak ti odkáži své nohy jako dědictví. Jsou silné a dobře formované. Jsou to typické východní nohy. Takové na Západě nenajdeš.
Bosky chodily ve sněhu, už když jsem byl dítě a později, když jsem byl vězněn v koncentračním táboře na Sibiři, jsem v nich běhal po věčném ledu, přes rumiště a ostré kameny.
V uranových dolech jsem byl zasypán, ale i tam se mým nohám nic nestalo. Nemít tyto nohy, nikdy bych nebyl s tebou.“ To jsou slova, která věnoval své ženě, již zemřelý německy píšící básník Mose Rosenkranz z Rumunska. Zemřel ve svých devětadevadesáti letech klidně, ve spánku, v posteli.
Pravé nohy jsou součástí osobnosti a svými kroky ji dotvářejí, proto je takový člověk musí vnímat stejně jako svou hlavu, kterou nevidí jako přívěšek.
Nebo je to ještě jinak: Ty dívky a ženy, které se dívají na své nohy jako na přívěšky, vidí i svou hlavu a svá ňadra jako přívěšky, zatímco praví lidé se ničeho ze sebe nezříkají, nic od sebe neoddělují a všechno, i to nepovedené, považují za nedílnou součást sebe sama, a i z toho vyplývá jejich síla. Proto i nohy básníka jsou součástí všech jeho veršů. Dokonce i těch nenapsaných.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.