Karel Hvížďala: Vladimír Renčín, rytíř českého humoru

5. říjen 2017

"Jsi báječná, fantastická žena, Marie. Věčná škoda, že jsem tě nepoznal dřív než pivo!" Nebo: "Měl jste pravdu, když se bere život jako muzikál, tak to docela ujde."

A do třetice všeho dobrého: "Někdy se tak ptám, odkud jsme přišli, co jsme, kam směřujeme, jaký smysl má lidská existence? Potom si naleju odpověď a je zase dobře."

To jsou texty ke kresleným vtipům Vladimíra Renčína, které mi uvízly v hlavě stejně jako jeho postavičky, v kterých se Češi a Moraváci poznávali, a proto ho měli tak rádi.

Ivan Hanousek, teoretik kresleného humoru a vydavatel Gagu o Vladimírovi Renčínovi hovoří jako o národním umělci. Zdůvodňuje to tím, že jeho vtipy měli dělníci v šatnách stejně jako intelektuálové v kuchyni na lednicích.

Tuláci, rybáři a Sokratové

Byl to kluk vyrostlý v Pečkách u Poděbrad, od roku 1947 žil v Hradci Králové, nějaký čas v Hoděšovicích u Pardubic a pak zase v Hradci. Nikdy nepatřil k pražské bohémě a zřejmě proto spektrum jeho obdivovatelů bylo mnohem širší.

Bohumil Hrabal napsal: "Kreslené grotesky Vladimíra Renčína jsou dobrodružstvím zkratu slov a kresby. Tyto dva žánry si navzájem hází míče do hry a protože Renčín miluje poezii, s chutí cituji Charlese Baudelaire: Groteska je absolutní humor."

Vladimír Renčín

Vystudoval ekonomii na střední škole a po jejím absolvování pracoval jako úředník, redaktor a fotograf. Publikovat kreslené vtipy začal v roce 1963 a již za rok patřil ke kmenovým autorům Dikobrazu i Mladého světa, kam ho přivedl Miroslav Haďák - Liďák. Tam jsem se s ním seznámil, stejně jako třeba Rudolf Křesťan, který s ním vydal knížku Kos a kosínus a později Jak se do lesa volá.

Rudolf Křesťan a Vladimír Renčín sledují, jak se Pepa Nos klaní rozhlasovým posluchačům. Aby to bylo spravedlivé, jeho poklonu nemůžete ocenit ani vy.

Na začátku 70. let začal mít potíže kvůli spolupráci se zahraničními redakcemi a v roce 1974 se o něj začala zajímat i státní bezpečnost: měl zákaz publikování. Byl považován za kontrarevolucionáře, který zesměšňuje socialismus. On se ale nevysmíval nikdy žádnému režimu, ty ho nezajímaly, vysmíval se vždy hloupostem a lidi se smáli s ním.

Jeho kreslené vtipy se začaly objevovat v časopisech zase až na počátku 80. let. Když měl v roce 1982 výstavu v Praze na Staroměstské radnici, stála před radnicí dlouhatánská fronta, jakou si už dnes nikdo nedovede ani představit. A podobně to bylo o něco později, když měl autogramiádu naproti Slovanskému domu Na Příkopech v bývalém knihkupectví pana Drábka.

Karel Hvížďala

Ivan Hanousek vzpomíná, že tam stáli lidé ve čtyřstupech a Vladimíru Renčínovi již tuhla ruka. Celkem vydal 30 knih. Dnes, v pětasedmdesáti, mu ruka ztuhla naposledy. Josef Kroutvor o něm napsal: "Renčínovi tuláci a rybáři jsou moderní Sokratové, lidoví mudrci, filozofové obyčejného života." Proto se jeho vtipům budeme smát dál.

Spustit audio