Karel Sedláček: Z amerického deníčku 5. část

Navíc většina společností, které mají rády zákazníky, má telefonní číslo začínající 800 a tudíž volající má hovor zdarma po celých Státech. To se týká nejen prodejců aut, ale i autoservisů, pojišťoven, bank atd.

Ostatně už v prvním díle svého vyprávění jsem hovořil o tom, že se mnou sepisovala protokol o dopravní nehodě paní z pojišťovny po telefonu! To je kouzlo konkurence, to je ta pravá, viditelná ruka trhu. To je holt ta Amerika!

V Čechách, když se dovoláte, je velkým problémem něco po telefonu vůbec vyřídit. Nakonec je lepší se zeptat, kdy tam dotyčná osoba bude a raději se za ní vydat osobně.

Čtěte také

Ve Státech jsem zažil něco zcela jiného. Příběh začal tím, že jsme se rozhodli, že pojedeme z Los Angeles do Santa Barbary na výlet. Chtěli jsme si prohlédnout toto nádherné městečko s původním klášterem, známou univerzitou a významnou obrazovou galerií.

Bylo nás šest a měli jsme jedno auto. Tak jsme se rozhodli, že někdo pojede autem, někdo vlakem. Tato druhá možnost byla pro mne lákavá, protože jsem chtěl mít nový zážitek. Nakoupili jsme potřebné lístky. Samozřejmě na internetu.

Mise Santa Barbara|foto: Karel Sedláček

Druhý den nás probudil hustý déšť, zima. Bleskurychlá porada rozhodla, že pojedu jen já s manželkou, a to vlakem. Ostatní zůstanou doma.

Syn nás vezl autem na nádraží. Na hlavní stanici by to byla nejméně hodina jízdy a tak jsme jeli na zastávku v městečku Van Nuys, kousek od našeho bydliště.

Syn telefonem zavolal během jízdy na centrálu železniční společnosti Amtrak, která trať provozuje. Řekl rezervační číslo a operátorka mu okamžitě zajistila změnu jízdenky z dětské, původně vnuka, na jednoho seniora, tedy na mne.

Taky mu řekla, že přeplatek mu vrátí na jeho bankovní účet a potvrzení posílá obratem sms a emailem. Nový lístek prý nám vydají ve Van Nuys. To je holt ta Amerika.

Čtěte také

Na stanici byla jednoženská černá obsluha, která vydává lístky, zavazadla a jak se ukázalo později, také dělá výpravčí. Sdělil jsem jí rezervační číslo a ona hned vytiskla jízdenku. Jen chtěla vidět můj řidičák. To mne trošku překvapilo. Řidičák jako průkaz opravňující ke vstupu do vlaku? To je holt ta Amerika.

Nevím, proč vyžadují průkaz totožnosti, snad kvůli identifikaci obětí při eventuálním vlakovém neštěstí? Mohli jsme si sednout, kam jsme chtěli, neměli jsme žádnou místenku, takže s tím eventuální ztotožňováním by to bylo stejně komplikované!

Pak mi to došlo. Řidičák slouží v USA jako identifikační doklad. Obsluhu jsme tedy uspokojili českým pasem, a jízdenku objednanou telefonem nám vydala.

Řidičský průkaz|foto: Ondřej Jánoška

Vlak přijel na vteřinu přesně. Vagon třídy coach (tedy normální, čili ekonomické) připomínal kabinu letadla. Krásný design, čisto, pohodlná sklopná křesla. Pak přišel pan průvodčí, elektronickou čtečkou si přečetl naše lístky a na úzké proužky papíru si rukou napsal 2x SB.

A papírky zastrčil za elegantní lištu na zavazadlovém prostoru nad našimi hlavami. Kdyby to tak designér interiéru viděl! Asi viděl, ale nic nemohl dělat. Elektronika je elektronika, ale rukou psaný lísteček s výstupní stanicí je jistota. To je holt ta Amerika.

Hezký týden, ať už pojede autem nebo vlakem, přeje Karel Sedláček.