Libor Dvořák: Je dnešní Janukovyčova nemoc diplomatická?

Oč tu jde? Zákon o amnestii pro zadržené při více než dvouměsíčních protivládních protestech, a těch je víc než stovka, existoval na půdě ukrajinského parlamentu ve čtyřech variantách. Část „regionálů“ přitom byla rozhodnuta hlasovat pro jednu z variant, která právě Janukovyčovi nevyhovovala. Přijel se tedy přimluvit, či spíše přiřvat za tu, která se líbila jemu. V Mirošnyčenkově návrhu je totiž podmínka, že amnestie začne platit až ve chvíli, kdy protestující vyklidí budovy státní správy a také veřejné komunikace. Jmenovaný poslanec přitom zdůrazňuje, že „jeho“ znění zákona nezahrnuje ani Dům odborů, ani tzv. Ukrajinský dům, tedy budovy v centru Kyjeva, jež si opozice řádně pronajala. Podmínka vyklizení obsazených objektů byla ale pro opozici tak jako tak nepřijatelná, takže tři její strany se hlasování zdržely a zákon nakonec – opět trochu paradoxně, stejně jako předvčerejší zrušení devíti antidemonstračních zákonů – prošel hlasy vládní strany… Ukrajinská demokracie se asi nestačila divit.

Janukovyčova nemoc může být skutečná, ale daleko podstatnější je, že ukrajinský prezident zřejmě neví, kudy kam. Jak včera konstatovali poslanci strany Baťkivščyna, když do Nejvyšší rady přijel, vypadal prý „velmi znepokojeně“. Není divu: Jakkoli všechen ústup z tohoto týdne, k němuž se zatím odhodlal, je pokud možno revidován v jeho prospěch, jako Damoklův meč nad ním vytrvale visí opoziční požadavek předčasných parlamentních i prezidentských voleb. Zejména v těch prezidentských by byl přímo zázrak, kdyby v nich Viktor Andrejevič obstál.