Libor Dvořák: Na G20 skončila večeře, která potvrdila různice kolem Sýrie

Jak správně konstatuje zvláštní zpravodaj ruského vysílání BBC Jurij Maloverjan, „hlavní rozdíl mezi petěrburským setkáním G-dvacítky v roce 2013 ve srovnání se schůzkou G-osmičky ve stejném městě roku 2006 je vztah hostí k pánovi domu“. A jak je to myšleno? V roce 2006 byla odpověď na otázku Who is mister Putin? sice z valné části jasná, ale ledacos bylo přece jen stále nesrozumitelné, nezřetelné a nedořečené. Památný mnichovský výhružný projev měl přijít až o rok později, válka v Gruzii ještě o další rok později. Dnes už je vše mnohem prokazatelnější, včetně Putinových vysloveně diktátorských kroků na domácí půdě.

Putinův postoj k hlavnímu problému právě skončeného summitu nejlépe naznačil rovněž už včera mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov, který mimo jiné prohlásil: „My přece nemůžeme akceptovat důkazy, které žádnými důkazy nejsou, protože k nějaké přesvědčivosti mají velmi daleko.“ Peskov tak jednoznačně odvrhl argumenty západních politiků, že za plynovým útokem na předměstí Damašku 21. srpna stály syrské vládní síly. Peskovovými ústy tak Rusko naznačilo, že právoplatné rozhodnutí o vojenském zásahu v Sýrii může přijít jedině z Rady bezpečnosti OSN. Tam má Rusko jako stálý člen právo veta.

Nedosti na tom: Těsně před summitem přišel mluvčí ruského ministerstva zahraničí Lukaševič se stostránkovou zprávou ruských expertů, která vyvrací tvrzení šéfa americké diplomacie Kerryho, že nervovým plynem sarinem útočila opravdu syrská armáda. Zmíněná ruská expertíza tvrdí, že útok byl naopak provokací syrské opozice, a dokládá to zejména závěry o tom, že komponenty užitých střel i samotného plynu neodpovídají běžně užívaným technologiím vládních vojsk Sýrie. Rusko zkrátka v Petrohradu předvedlo, že západní argumentaci akceptovat nehodlá – bez ohledu na to, jak přesvědčivá ta argumentace bude.