Libor Dvořák: Ruské členství v programu se nepředpokládá

O ruském členství v se jak včera, tak i dnes hodně mluvilo. Tenhle zajímavý podnět zmínil i český prezident Miloš Zeman, který řekl, že Rusku byl podíl na projektu nabídnut, to odmítlo, ale dnes toho možná lituje.

To se ovšem při dnešních mezinárodněpolitických aktivitách Ruské federace dá jen těžko předpokládat: Rusko přece chce prostor kolem sebe samo řídit, a ne se stát řadovou součástí dění, jehož otěže má v rukou někdo jiný a Rusové by se v jeho rámci ocitli ve stejné či přibližně stejné situaci jako třeba Ukrajinci, Gruzíni či Moldavané.

Dosti přesně aktuální stav věcí pojmenoval současný předseda Evropské komise Donald Tusk.

Čtěte také

Ten Moskvu obvinil z uplatňování „agresivní a zastrašovací taktiky“ vůči svým sousedům a pokračoval: „Přestože v Rusku mnozí projekt Východního partnerství vnímají jako pokus vytlačit Moskvu z postsovětského prostoru, tento program není namířen proti nikomu konkrétnímu a směřuje výhradně k rozvoji spolupráce mezi zeměmi, jež se ho účastní.“

Ostatně absenci jakýchkoli expanzionistických snah Unie už včera zdůraznila i německá kancléřka Merkelová.

Angela Merkelová, už 10 let německá kancléřka, právě oslavila 15 let v čele své strany CDU|foto: European Commission Audiovisual service

Rozhodně by ovšem bylo omylem se domnívat, že v Rize dnes dojde k nějakému průlomu. Výjimkou by snad mohl být obecně koncipovaný projekt příštího bezvízového styku postsovětské šestky s unijními zeměmi, ale bude to stejně jen nástin v hypotetickém modu.

Je to logické, protože předchozí setkání v tomto formátu proběhlo v listopadu 2013 v litevském Vilniusu a jeho výsledky jsou všeobecně známy: tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč nepodepsal dávno dohodnutou asociační smlouvu s EU, v jeho vlasti vypukl tzv. euromajdan a ten Janukovyče nakonec smetl.

Čtěte také

Tento vývoj, označovaný v Rusku za neústavní převrat, nakonec vyústil v podivnou krutou rusko-ukrajinskou, Moskvou nikdy nepřiznanou válku, která de facto neskončila dodnes.

Právě z ukrajinského vývoje bude bohužel (pro někoho ovšem bohudík) vyplývat i další postup EU v rámci Východního partnerství: Unie si napříště bude počínat mnohem opatrněji a i když šest zemí do programu zařazených může počítat se všemožnou evropskou podporou a sbližováním, na skutečné členství v Unii si všechny budou muset dosti dlouho počkat.

A to jak ty, které o ně vyloženě stojí už dnes (Ukrajina, Gruzie, Moldavsko), tak ty, které se k této představě zatím staví dosti vlažně (Ázerbájdžán, Bělorusko a Arménie). Přesto je to vize, jíž by se společná Evropa vzdávat neměla.