Libor Dvořák: Vlastenectví ruských občanů a jejich mesianistické sklony

Zmíněná čísla dokládají nejen příslovečné vlastenectví ruských občanů, ale i mesianistické sklony řady z nich, což je jev málem stejně starý jako Rusko samo. Ač právě čísla do rádia příliš nepatří, alespoň bez několika se v tomto případě rozhodně neobejdeme.

Například: Hrdost na svou současnou vlast pociťuje 83 procent ruských občanů, zatímco před čtyřmi lety to bylo o 13 procent méně. Z citovaného průzkumu veřejného mínění přitom vyplývá, že téměř polovina Rusů svou hrdost spojuje s dějinami země – což je při dnešních akcentech především na vítězství ve Velké vlastenecké válce vcelku pochopitelné. Potud snad v pořádku.

Mnohem zajímavější a snad i znepokojivější jsou však jiné údaje. Téměř dvě třetiny Rusů jsou přesvědčeny, že historická role ruského národa v dějinách světa je výlučná. V roce 1992 bylo takových lidí v Rusku jen něco málo přes desetinu a čtyři pětiny Rusů považovaly svůj národ za stejný, jako jsou jiné národy světa.

Prapodivná velmocenská mediální paranoia

Ruský prezident Vladimir Putin|foto: ČTK/AP, Yuri Kochetkov,ČTK

Za úvahu jistě stojí, proč taková proměna. Základní vysvětlení je poměrně prosté: Před čtvrtstoletím tehdy naprosto svobodná ruská média v lidech pěstovala hlavně přesvědčení, že nové Rusko musí především kooperovat s vyspělým západním světem a s představou nějaké výlučnosti, ať už jakožto o kolébce světového komunismu a tudíž i nového světového řádu, anebo o staleté myšlence Moskvy jakožto třetího Říma, po němž už každopádně žádný čtvrtý nepřijde, by mělo co nejrychleji skoncovat.

Jenže pak přišla bědná a divoká léta devadesátá s grandiózním rozkradením sovětského národního bohatství, jež se ocitlo v rukou několika stovek oligarchů, a pak už Putinova epocha s hlavně v posledních letech až zuřivým nacionalismem, jehož ideologií je oprášené pravoslaví.

90. léta velkolepých zlodějů způsobila, že většina Rusů přestala věřit v možnosti demokracie. Putinovu epochu vlastně prožíváme společně s Rusy – a máme tu výhodu, že ruský vývoj posledních let sledujeme z odstupu. Včetně naplňování imperiálních ambic, patřících spíše do 19. než do 21. století.

Včetně ruského mediálního pěstování prapodivné velmocenské mediální paranoi, jejíž rozsah statistická čísla z úvodu tohoto zamyšlení jasně dokládají. Včetně stejně paranoidního vytváření univerzálního vnějšího nepřítele, který nešťastné Rusko vytrvale obkličuje ze všech stran.

Libor Dvořák|foto: Khalil Baalbaki

Nejnovější průzkum veřejného mínění z kuchyně Levada-Centra zkrátka a dobře sděluje, že nejen ruské politické špičky, ale i prostí občané dělají vše pro to, aby se přímo fatální mezinárodní izolace země dál prohlubovala. Na přelomu roku, kdy se obvykle bilancuje, co se za posledních dvanáct měsíců odehrálo, to není zrovna příjemné zjištění. Přičemž pro nikoho.