Lída Rakušanová: Síla příkladů

Sociální demokracie může mít sebepádnější důvody k tomu, aby nesplatila svůj víc než třistamilionový dluh advokátu Altnerovi, ale jestliže to jednou nařídil soud, jehož rozsudek nemá odkladný účinek, je odepření platby nezákonné.

Jistě: ČSSD podala dovolání k Nejvyššímu soudu a její obavy, že jakmile by jednou byly peníze na Altnerově švýcarském účtu, už by z nich nic neviděla, i kdyby Nejvyšší soud rozhodl v její prospěch, jsou možná oprávněné. Přesto by se ale i takové výhrady měly řešit v souladu se zákony. Například složením dlužné sumy do notářské úschovy.

Tvrzení sociální demokracie, že chce nejdřív uspokojit nároky Altnerových věřitelů, působí jako chabá výmluva. Do povědomí společnosti se chování ČSSD zapsalo v každém případě už teď jako příklad, že i konečné soudní rozhodnutí lze ignorovat, pokud nám nepasuje do krámu.

Čtěte také

Velmistrem špatných příkladů je ovšem prezident Zeman. Místo aby se omluvil za svůj výrok o Peroutkově údajné „fascinaci nacismem“ a jeho nedoložitelným autorstvím článku „Hitler je gentleman“, bohorovně trvá na svém zneuctění památky Ferdinanda Peroutky, bytostného demokrata a odpůrce totalitních režimů.

A protože nelze žalovat prezidenta, žádala Peroutkova vnučka o omluvu pražský Hrad. Soud jí dal za pravdu a omluvu nařídil. Hrad ji ale odmítá s tím, že prezidentská kancelář nemůže být odpovědná za výroky prezidenta, ani je nemůže hodnotit. Případ jde do dalších instancí a potrvá roky.

Miloš Zeman|foto: ČTK, Roman Vondrouš,ČTK

Signál, který prezident vyslal veřejnosti, je ale jednoznačný už teď: když jste nahoře, můžete beztrestně pomlouvat a zneuctít kohokoliv. Zvlášť jste-li českým prezidentem a tudíž podle ústavy „za výkon své funkce neodpovědný“.

Nejčerstvějším příkladem prezidentova pohrdání demokratickými pravidly je jeho ostentativní poděkování policii za údajně bezchybnou ochranu čínského hosta, zatímco policejní složky teprve vyšetřovaly, zda jí její přílišnou horlivost někdo nenařídil.

Čtěte také

Na výsledek policejního šetření, že pochybení se snad dopustili jen ti dva policisté, když se na FAMU přišli údajně bez pokynů nadřízených vyptávat, kdo nechal vyvěsit tibetské vlajky, tak okamžitě padl stín podezření, že nebylo objektivní.

Špatné příklady mocných mají evidentně konjunkturu. A je otázka, nakolik je zdejší společnost proti nim imunní.

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.