Luboš Palata: Lepší je být zdravý a nebohatý, než bohatý a mrtvý
Možná to taky znáte. Jen, co odklepnete klávesu na počítači, kterou si závazně objednáte dovolenou, ne v takové cenové relaci, v jaké jste původně chtěli, ale v té se na začátku srpna prostě skoro nikdy dovolená sehnat nedá, začne se to sypat.
Přichází všechny různé složenky, z míst, odkud normálně nepřijde, jak je rok dlouhý nic. Nájemník z vašeho druhého bytu, který vytváří podstatnou část vašich finančních rezerv, se chce po několika letech ze dne na den odstěhovat a ještě na vás dělá psí oči, že by potřeboval vrátit finanční kauci a vy nechcete být úplný nelida.
Bezvýznamný škrábanec na půjčeném autě, kterého jste si ani nevšimli, se změní v pojistnou událost za nejméně pět tisíc. A kamarád, který vám dluží hezkých pár desítek tisíc, přijde místo dlužných peněz s historkou, že mu kvůli nějakému dluhu odpojili teplou vodu. A také honorář, s nímž jste prostě počítali, vám nevyplatí, protože paní pokladní je přece na dovolené a nikdo jiný vám ho vyplatit nemůže.
A tak sedíte a počítáte, kolik bude stát benzín, dálniční známky, čip a mezinárodní pas pro psa. Kolik ušetříte, když si budete vařit sami a nebudete chodit na večeři do přímořských restaurací, na které kartě je nejméně nevýhodné zajet takzvaně do mínusu, a kolik můžete vašemu potomkovi slíbit kapesné, aby vám samotným zbylo aspoň na pivo a na pohledy.
A pak to všechno spočítáte, s povzdechem, že to snad nějak vyjde, oznámíte rodině, že se tedy jede a začnete balit. A přitom přemýšlet, jestli byste si neměli najít nějaké lepší zaměstnání, než je to, co sice máte rádi, ale kde vám posledních deset let vlastně nikdy pořádně nepřidali.
Ale pak přijde zpráva, u níž si řeknete, že jde vlastně o houby a že to jsou jen peníze a ty budou a my nebudeme. Takovou zprávou pro mě byla ta, v níž se říkalo, že při banálním lékařském zákroku zemřel v pětašedesáti ve Vídni nejbohatší Polák Jan Kulczyk.
Kdyby se jeho majetek přepočítal na koruny, tak by to bylo bratru nějakých sto miliard. Kulczyk, který byl na čele polských žebříčků už hezkých pár let, si je alespoň trochu dokázal užívat. Byl velkým mecenášem umění a moderní architektury, sto dvacet milionů dal třeba na architektonicky fantastické Muzeum polských Židů ve Varšavě, aniž by sám, pokud vím, polským Židem byl.
Ještě více ale utrácel za věci pro sebe. Devadesáti metrovou jachtu, zámek nad útesy na francouzské Riviéře, soukromý tryskáč, obrovský byt v Londýně a mnoho, mnoho dalších věcí. Kdyby měl člověk jen desetinu toho, co Kulczyk, tak by nemusel celý život nic dělat.
Možná, že to před několika lety pochopil i sám polský miliardář, když v šedesáti začal své impérium pomalu předávat synovi Sebastianovi. Ten, kdyby nebyl dědicem impéria, mohl být údajně skvělým pianistou.
Nevím, jestli je Sebastian Kulczyk, dědic většiny z oněch 100 miliard, dnes šťastnější, než kdyby byl tím pianistou. Možná by byl, ale možná by teď řešil, kolik může utratit za dovolenou.
Možná ale i on po smrti otce ví, že miliardy jsou vlastně nic. Důležité je být zdravý, důležité je žít a trochu si ten život užívat. A neumřít v pětašedesáti, při banální operaci, nebo ještě dřív a hůř.
Aby se vám nic podobného nestalo, abychom byli radši zdraví, než bohatí, když už nejde obojí, to vám uprostřed prázdnin přeje váš Luboš Palata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
