Luboš Palata: O slavení
Sedmnáctý listopad 1989 není jistě takovou světodějnou událostí, jakou byl několik dní před tím pád Berlínské zdi. A desetimilionová Česká republika je jiná váhová kategorie než osmdesátimilionové Německo, v jehož čele navíc stojí jako symbol úspěšného sjednocení bývalá východní Němka kancléřka Angela Merkelová. Přesto mám pocit, že bychom se měli k našim západním sousedům podívat na to, v čem se tyto oslavy pádu Berlínské od naší připomínky 17. listopadu lišili a poučit se z toho.
Ve Spolkové republice a v Berlíně především je už takovou dobrou tradicí, že se oslavy podobných významných událostí německých dějin dělají hlavně pro lidi. Že se mění v důvod, aby se doslova statisíce, ne-li miliony Němců sešly na náměstích a společně a důstojně taková výročí oslavily.
Stalo se tak i během letošních oslav v Berlíně, které se staly něčím, co se v Česku téměř nevyskytuje, nejen oficiální akcí, nejen koncertem pod Václavem, za který je třeba Českému rozhlasu poděkovat, ale prostě lidovou veselicí.
Příjemnou událostí, kvůli níž nejenže Berlíňané z města nezmizeli na prodloužený víkend někam na chaty, k moři, nebo do hor. Ale naopak, událostí, kvůli níž byly dálnice směrem na Berlín ucpané lidmi, kteří se z celého Německa vydali na tyto oslavy podívat.
Kdyby kvůli ničemu jinému, tak kvůli nádhernému ohňostroji, jež byl symbolem toho, že je na pětadvaceti letech svobody a pádu Berlínské zdi co slavit.
Na rozdíl od mnoha mých spoluobčanů si myslím, že i my Češi máme po pětadvaceti letech co slavit. A to přesto, že náš stát se na rozdíl od Německa nezvětšil, ale nejdříve zmenšil. A že dnešní Evropskou unii, největší stát, který jsme my, Češi, kdy měli, je jako svůj stát schopna vnímat jen malá menšina Čechů, což je přinejmenším škoda.
Českým prezidentem je sice dnes problematicky vnímaný Miloš Zeman, ale přinejmenším ve srovnání s Václavem Klausem je vidět, že jsme si přece jen polepšili. Jinak však naše demokracie funguje, ekonomika si nevede nijak špatně a nežijeme si sice takříkajíc nad poměry, ale také ne špatně.
Přes mnohá ale jsme součástí Severoatlantické aliance a Evropské unie, což obojí jsou společenství demokratických států, zemí dodržujících lidská práva a států hospodářsky úspěšných. Nejsme sice špičkou tohoto světa, ale jsme těsně pod ní, což není z hlediska českých dějin postavení nijak špatné.
Jen se z toho neumíme radovat, naši politici nám to neumí nevtíravě, ale důstojně a příjemně připomenout. I oni dávají přednost před oslavami příjemnému víkendu a Miloš Zeman, který se stal osobností národ rozdělující a nespojující, to svojí účastí na Albertově spíše pokazil, než vylepšil. Přitom podobný společný prožitek, ne nepodobný účasti na společné bohoslužbě, české společnosti stále více chybí.
Výročí podobná pětadvacátému jubileu Sametové revoluce takovou příležitostí jsou. Zkusme nad tím všichni společně zapřemýšlet a zkusme se naučit jako národ svá velká výročí slavit. Další příležitost bude už za dva roky, kdy si budeme připomínat čtvrtstoletí vzniku samostatného českého státu. A já doufám, že to oslavíme, jako oslavují Němci. Lidovou veselicí.
Hezký poslední listopadový víkend vám přeje váš Luboš Palata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
