Luboš Palata: Polské štěstí na prezidenty
Polsko mělo zatím vždy štěstí na prezidenty. Prvním prezidentem nekomunistického svobodného Polska byl paradoxně komunista, generál a také jediný pučista v táboru míru a socialismu Wojciech Jaruzelski.
Velká, rozporuplná postava, ale také člověk, kterého na konci osmdesátých let západní státníci přemlouvali, aby prezidentskou funkci vzal a zajistil Polsku v přechodu mezi dvěma systémy stabilitu.
Po něm se prvním mužem Polska stal Lech Walesa, který se prezidentem nemohl nestat.
Mělo se sice ukázat, že Walesa byl daleko lepším revolucionářem, než prezidentem a jako vůdce legendární Solidarity a muž, který dokázal v Polsku svrhnout komunismus, si chtěl vzít ještě více moci, než mu podle ústavy příslušelo. A dlužno dodat, že polský prezident té moci nemá vůbec málo. Mnohem více, než prezident český a jen nepatrně méně, než prezident francouzský.
Walesa po pěti letech prohrál s bývalým vysokým komunistou Aleksandrem Kwasniewským. Svoji prohru tehdy v polovině devadesátých let Walesa neunesl, ale nový prezident vzal situaci s nadhledem a položil tak základ velkému smíření, k němuž došlo po asi deseti letech, kdy Kwasniewski ve funkci skončil.
Když mi někdo říká, že všichni komunisté byli špatní, tak si vždy vzpomenu na Aleksandera Kwaśniewského a jeho paní Jolanta, kteří se stali v letech, kdy byl Kwaśniewski prezidentem, tak oblíbeným prvním párem, že se po deseti letech velice vážně uvažovalo o tom, že by se prezidentkou stala po svém manželovi právě jeho žena.
Kwaśniewski, který nebyl jen tak nějaký bývalý komunista, ale dokonce bývalý ministr v posledních komunistických vládách, dokázal svoji zemi dovést bez problémů do Severoatlantické aliance a do Evropské unie a osobně se za co nejrychlejší cestu Polska do těchto struktur západního světa zasadil.
Zůstal za ním kus odvedené práce a to přesto, že se polská levice, u jejíhož zrodu stál, na konci jeho prezidentství utopila ve víru korupčních a klientelistických skandálů, což už je ale jiná historie.
Kwaśniewskému se podařil také dosud zcela ojedinělý kousek, že byl v roce 2000 zvolen už v prvním kole voleb a žádné druhé už nebylo.
Lech Kaczynski byl z trochu jiného těsta a nebyl to prezident spojující, ale bojující. Přestože však byl jednovaječným dvojčetem svého bratra Jaroslawa, byl mnohem mírnější, smírnější a také rozumnější.
Asi by se prezidentem v roce 2010 znovu nestal, ale to nijak nezmenšuje tragiku jeho smrti v troskách prezidentského speciálu u ruského Smolensku. Člověk s ním mohl v mnohém nesouhlasit, ale pokud šlo o jeho předvídavost v případě Putinova Ruska, tu měl zcela nebývalou.
Dobrým prezidentem byl od roku 2005 i Bronislawa Komorowský, který byl v mnohém pokračovatelem Kwaśniewského, ovšem bez jeho řečnické obratnosti a schopnosti své kvality prodat.
Polsko navíc svého ještě lepšího kandidáta na prezidenta, dvojnásobného premiéra Donalda Tuska, poslalo do Bruselu, aby tam dělal prezidenta evropského.
Prostě Polsko mělo dosud štěstí na prezidenty, kteří své roli zatím vždy důstojně dostáli.
Bylo by dobré, kdyby to bylo možné říci i po tomto víkendu, kdy Poláci vybírají mezi Bronislawem Komorowským a bývalým úředníkem Kaczynského prezidentské kanceláře Andrzejem Dudou.
Já osobně bych byl radši, kdyby Komorowski zůstal. I proto, že žijeme v bouřlivých dobách. A v těch se, jak víme, pokud možno nepřepřahá.
Hezký víkend vám přeje váš Luboš Palata
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
