Luboš Palata: Pondělí není neděle aneb Křižáci v Lužici
Jízda křižáků je jedno z nejkrásnějších vítání jara, které znám. Šest tisíc jezdců na koních, ve fracích a v cylindrech se o Velikonocích rozjede po celé Lužici, aby se jejich cesty spojily v Budyšíně, metropoli Lužických Srbů, nejmenšího to ze slovanských národů.
Tradice, na kterou od osmnáctého století navazuje Jízda Křižáků, je nepochybně slovanská a pohanská. Koně totiž musí také třikrát objet pole, aby z něj vyhnali zlé duchy.
Katolická církev, která se v posledních stoletích stala v Horní Lužici hlavní oporou Lužických Srbů, tento pohanský zvyk převzala a upravila si ho k obrazu svému, takže tato jízda probíhá za neustálého zpívání modliteb, knězi dávají jezdcům požehnání a v čele procesí jsou vezeny náboženské symboly. To ale na autenticitě tohoto největšího lužickosrbského svátku nic neubírá.
Byl jsem tu před několika lety, loni mi plánovanou návštěvu na Jízdě křižáků překazila vážná porucha auta, letos to vypadalo, že to nemůže překazit nic.
Vzal jsem si volno na celé Velikonoce, auto máme nové, nastudoval jsem si podrobně trasu jízdy koňského procesí kolem Budyšína a cítil se připraven.
Když jsme vyjeli z Českosaského Švýcarska, kde máme chalupu, začalo sněžit. Než jsme dojeli k nedaleké hranici ve Šluknovském výběžku, tak už z toho byla docela slušná chumelenice a po přejezdu hranice jsme si spíše než na Velikonoce připadali spíše jako o Vánocích.
Bílá krajina, zasněžené koruny stromů, temné nebe. Auto mělo ale naštěstí ještě zimní pneumatiky, takže jsem jen dal nohu z plynu a jelo se dál. Za Budyšínem ale bylo rázem po zimě. Opět bylo jaro a dokonce i slunce si našlo mezi mraky svoje místo.
Když jsme se blížili k vesnici jménem Chrosczicy, jedné z nejvíce lužickosrbských vesnic v oblasti, přibývalo na vozovce koňských koblih, které naznačovaly, že jedeme správně.
Kousek od kostela se na rozdíl od minulých let kupodivu dalo zaparkovat, příjezd jezdců na koních byl v programu na dvanáctou, a my tam byli už v jedenáct dopoledne. Na návrší před kostelem jsem potkal pár lidí, kteří nebyli na mši v do posledního místa zaplněném kostele.
Pro jistotu jsem se jich německy zeptal, zda jezdci na koních skutečně těmito místy za onu hodinu projedou. „No, ve dvanáct hodin tady skutečně budou,“ řekl mi obtloustlý ryšavý muž. „Ale bez jednoho dne za rok,“ dodal a ve mně by se krve nedořezal.
Moje paměť, kde jsem si z neznámého důvodu uložil Jízdu křižáků jako akci, která se koná v německé Lužici každé velikonoční pondělí, prostě selhala. Bylo to v neděli, den před tím.
Jedna z nejlepších věcí, které můžete v životě udělat, je ta, když se dobře oženíte. Já jsem si znovu ověřil, že jsem se oženil opravdu dobře.
„Jé, to je mi tě líto,“ řekla na to pouze moje žena, kterou jsem vytáhl ráno z postele, donutil ji jet přes hodinu autem, aby to jediné, co viděla z Jízdy křižáků, byly koňské koblihy na silnici. „Ale vezmeš mě do Budyšína na dobrý oběd,“ dodala s úsměvem.
Rád jsem přislíbil. Jezdce na koních jsme neviděli, ale Budyšín byl jako vždy krásný, muzeum Lužických Srbů moc zajímavé, oběd s lužickými specialitami skvělý a muzeum slavné budyšínské hořčice výjimečné. A za rok už určitě přijedeme na Jízdu křižáků do Lužice správě, tedy v neděli.
Hezký povelikonoční víkend vám přeje váš Luboš Palata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
