Luboš Palata: Středoevropský fejeton

¨Pro mnoho z nich totiž znamenal takovýto konec války prohru. Jejich Polsko přestalo existovat, přesunulo se kamsi na západ o tři stovky kilometrů dál, do míst, která byla polská naposledy téměř tisíc let předtím a ke kterým měli Poláci přibližně stejný citový vztah, jako například k poslední slovanské pevnosti na Kapu Arcona na Rujáně.

Celá polská západní armáda, ta, která přes Irán přešla na Blízký Východ, bojovala u Tobruku, krvácela pod italským Monte Casinem, bojovala v Normandii, ale i u norského Narviku, tito jedni z nejzasloužilejších veteránů celé druhé světové války nemohli nebo nechtěli domů. Protože jejich domov už neexistoval, nebyl alespoň z jejich pohledu osvobozen, ale znovu okupován. Naděje na nové, svobodné Polsko zhasla v Teheránu a na Jaltě, vykrvácela ve Varšavském povstání, dožila na Postupimské konferenci. V zahraničí, především v Anglii, zůstali téměř všichni polští váleční hrdinové. Bylo to, jako kdyby se Edvard Beneš nevrátil z londýnského exilu. Do Polska se vrátili jen ti, kteří přijeli na sovětských tancích směrem z Východu, nebo ti, kterým touha po vlasti překryla obavy.

Tady v Česku jsme na rozdíl od Polska konec války slavili. Byla to podivná válka, alespoň pokud se podíváme na Česko zvenčí. S nacisty jsme neprohráli, ale kapitulovali jsme před nimi. Byli jsme okupovanou zemí, ale zachovali jsme si náš Protektorát Čechy a Morava, se svým protektorátním prezidentem, ba dokonce vládním vojskem. Český loutkový stát, který se pak stal předlohou pro mnohé další loutkové v uvozovkách státy rozeseté po celé nacisty okupované Evropě.

Oproti jiným loutkovým státům jsme míru naší kolaborace nikdy příliš neřešili a skutečně spravedlivě jsme se s ní nikdy nevyrovnali. Poválečné soudy byly spíše selektivním vyřizováním si účtů, než nějakým pokáním a zamyšlením se nad rolí Čechů v druhé světové válce.

Právě mnozí moji polští přátelé říkají, že jsme vlastně celou válku pro Němce pracovali a pomáhali jim k tomu, že válku málem vyhráli. A že to naše české povstání, několik dní po Hitlerově smrti, bylo vlastně už jen takovou operetou. Nebylo a ti, co to tehdy v Praze a jiných českých městech zažili, to vědí. Tatínka maminky mé ženy nacisté zastřelili v Bernarticích u Písku osmého května 1945 a já dodnes na celé naší rodině z toho cítím jeden smutný stín. I po těch skoro sedmdesáti letech. Ale vysvětlujte to těm neuvěřitelně statečným Polákům.

Konec každé války je svým způsobem vítězství, tak jako byl konec války druhé světové. Po něm však následovala v Polsku skoro hned, u nás po několika dalších letech, další poroba. Z mnoha českých válečných hrdinů se stali noví kati, kati nejen těch ve válce poražených, ale i svých spoluobčanů. Rudá armáda, v roce 1945 osvoboditelka, se k nám v roce 1968 vrátila jako armáda okupační, když nepřímo okupováni jsme byli už komunistickým převratem dvacet let předtím.

Proto až budeme za pár dní slavit konec války, neslavme ho jako vítězství, ale jako závazek. Závazek po těch všech obětech, které válka přinesla, udržet to dobré, co nám konec války přes všechny pochybnosti dal. A neprohrát pro naše děti ten dlouhý, krásně dlouhý mír, který nám od roku 1945 dodnes a doufejme, že ještě dlouhá, dlouhá léta bylo dáno žít.

Hezký májový víkend vám přeje váš Luboš Palata.