Luboš Palata: Válečná novinařina je vlastně krásná. Je k něčemu

Ale tím, jak se ve válce k sobě lidi chovají. Ne ti, kteří stojí proti sobě na frontě, ti se prostě zabíjí. Ale normální lidé, kteří ještě před půl rokem žili své normální životy a dnes jsou najednou uprostřed války, jež hrozí zničit všechno, co celý život budovali, na čem jim záleželo, v co věřili.

Krásné je to tím, že si jako novinář připadáte ve válce alespoň trochu užitečný. Tam kde jsou, kde mohou být novináři, zajišťují těm normálním lidem, na které dolehla válka, alespoň jistou ochranu. Tím, že napíšete o jejich situaci, můžete někoho rozhoupat k poskytnutí humanitární pomoci. A ozbrojence všech stran alespoň trochu vyděsit tím, že o nich může někdo napsat, vyvolat v nich pocit, že nejsou zcela beztrestní. Protože pocit, že zcela beztrestní jsou, je u nich velice častý.

Čtěte také

I možná proto k vám ve válce lidé přichází sami, chtějí s vámi hovořit, chtějí se podělit o pocity hrůzy a děsu, které je obklopují, chtějí možná tím, že to řeknou někomu zvenčí, ulehčit své duši, mysli a srdci. A tak se ve válce dozvídáte příběhy, slyšíte vyprávění, které pak i vám, přestože se o ně podělíte s posluchači, diváky či čtenáři, zůstanou zapsány hluboko v paměti. Nadlouho, možná navždy.

Tak mi zůstane zapsán v paměti příběh šedesátnice z Doněcka, říkejme jí třeba paní Věra, která s mužem zůstala ve frontovém městě, zatímco synové se jí rozjeli. Jeden do Moskvy a druhý do Kyjeva, protože jeden měl proruský a druhý proukrajinský pohled na to, co se na východě Ukrajiny děje.

Lidé míjí vybombardovaný trh v ukrajinském Doněcku|foto: ČTK/AP,ČTK

„My s manželem jsme zůstali v našem domě na okraji města, hlídáme byty synů, aby je někdo nezdevastoval, staráme se o jejich psy a jezdíme za vnoučaty. Jeden měsíc jedu já nebo manžel do Kyjeva, druhý měsíc do Moskvy,“ říkala mi Věra, k níž jsem si přisedl při cestě ze Slavjanska do Kyjeva.

„Slyšíme střílet z děl a raketometů skoro každý den. Zatím se nám nic nestalo, ale od té doby manžel nemůže spát a já se o něj bojím. Měl už tak vysoký tlak a problémy se srdcem,“ říká mi Věra usazená do pohodlného sedadla rychlovlaku Hyundai, jednoho ze zázraků moderní Ukrajiny, který ještě válka nestihla zcela zničit. Zatímco kolem pěti set kilometrů ze Slavjansku do Kyjeva netrvá ani pět hodin, maršrutkou, malým autobusem, který jediný jezdí přes frontu mezi Doněckem a Slavjanskem Věra cestovala sto kilometrů o hodinu déle.

Čtěte také

„Řekli jsme si s manželem, že neutečeme. Že zůstaneme v našem domově a nenecháme se válkou vyhnat. Ale nevím, jak dlouho to vydržíme. Žijeme z úspor, důchody nám už měsíce nepřišly, nevíme, zda bude v zimě elektřina, zda půjde topení. Ale pořád věříme, doufáme,“ loučila se se mnou poté, co mi odvyprávěla celý svůj život, života, který jí z rodného Sachalinu zavedl až do dnes válečného Doněcku.

Ano, válka je strašná. Ale dělat v ní novináře je krásné. Tady na pokraji smrti máte pocit, že žijete, že děláte svoji práci tak, jak by se měla dělat, že děláte práci, která je k něčemu.

Abyste tento hezký pocit měli i v běžném mírovém životě co nejčastěji, vám z Kyjeva přeje váš Luboš Palata.