Luboš Palata: Vládě bez důvěry nepřísluší jmenovat velvyslance

"Já bych dal Miloši Zemanovi ještě šanci," říkal jeden z mých kamarádů, který byť mezi Zemanovy voliče nepatřil, by si jak říkal, chtěl svého prvního přímo zvoleného prezidenta prostě vážit. "Podle mě ještě nepřekročil hranici dobrých mravů. Pokud jeho kabinet získá důvěru, tak dobrá. A pokud ne a on dá rychle druhou šanci a třetí a pak případně vypíše rychlé volby, tak se zachová, tak jak by měl," dodal a šli jsme si nalít další soušek bulharského krabicového merlotu, mnohem lepšího, než by se podle ceny zdálo.

Myslím, že slova mého přítele neplatí jen pro Miloše Zemana, ale i pro nového šéfa diplomacie Jana Kohouta. Ten má misi o to obtížnější, že problém velvyslanců, který chce vyřešit, byl nejviditelnějším sporem prezidenta a vlády už v měsících, kdy o policejním zátahu na Úřadu vlády a okolí tušilo jen několik policistů a státních zástupců. Pokud Zemanova vláda, tak bychom jí asi měli říkat, protože jí opravdu je, získá důvěru, pak je vše jasné. Bude tu vládnout ještě rok a to je příliš dlouhá doba, než aby se čekalo se jmenováním nových velvyslanců na neobsazené, nebo některé naopak už příliš dlouho obsazené posty. V tom případě mají podle mého názoru Kohout a Zeman právo si velvyslance jmenovat a i další vlády by měli toto jmenování ctít.

Pokud ovšem kabinet v čele s Jiřím Rusnokem důvěru nedostane, měl by se přinejmenším zdržet zásadních rozhodnutí a mezi ně jmenování nových velvyslanců, tedy nejvyšších zástupců tohoto státu, nikoli prezidenta Zemana v cizině, prostě patří a ne že ne.

Jan Kohout, sám bývalý velvyslanec při Evropské unii, kde odváděl dobrou práci, by měl mít vyšší ambice, než si pokazit svoji stále slušnou pověst tím, že jen uvede do praxe seznam, který dostane od Zemana z Hradu. Aby bylo jasno, nejde tu v tuto chvíli ani o Livii Klausovou, nebo Vladimíra Remka. V rámci nějaké širší dohody, která by byla zaštítěna politickým mandátem vlády, si především paní Klausovou na Slovensku dokáži představit. Europoslanec za komunistickou stranu v dnešní Moskvě, to je přece jen příliš silná káva. Ve hře je však mnohem víc důležitých postů a tvářit se, že v Evropské unii už národní diplomacii nepotřebujeme, je zcestné. Ano, i ve jmenování velvyslanců se láme chleba.

Souhlasím však se svým přítelem, že i já bych měl rád na Hradě prezidenta a v Černínském paláci ministra zahraničí, kterých si budu moci jako občan této země, vážit. Je však jen na nich, zda oni této snaze, nejen mé, ale miliónů dalších občanů Česka dostojí, nebo zda dají přednost hrubé mocenské síle před odpovědností vůči této zemi. Stále věřím, že té lepší varianty Miloš Zeman i Jan Kohout budou schopni.