Luboš Palata: Wilsonov, film o Bratislavě, o níž málokdo dnes něco ví
Je jen málo filmů, které by v Česku v poslední době dostaly tak špatné recenze. A je pouze pár filmů, které by se mi za poslední roky tak líbily, jako byl právě tento slovensko-český film Wilsonov.
Většinou se s velkou částí filmových recenzentů ve svém vkusu shoduji, ale v tomto případě se s nimi naprosto, ale naprosto rozcházím. Je to možná tím, že o době, o níž film Wilsonov pojednává, na rozdíl od nich něco vím.
Doba po konci první světové války byla totiž opravdu taková a možná ještě bláznivější, než jak je ukázána ve filmu Wilsonov.
Německo-maďarsko-židovské město Pozsony, německy Pressburg a pro Slováky v té době Prešpurk se skutečně několik měsíců neoficiálně jmenovalo Wilsonovo město a jeho obyvatelé, mezi kterými Slováci tvořili nepatrnou menšinu, doufali, že se mu dostane podobného statusu „svobodného města“, jako například Gdaňsku.
Vzhledem ke složení obyvatelstva, i poloze Bratislavy u Dunaje, na hranici tří zemí, to dávalo logiku. Češi, kteří Prešpurk připojil k Československu vojenským obsazením plně až v roce 1919, byli velkou částí tehdejšího tamního obyvatelstva bráni jako okupanti.
A kdyby se to bralo podle národnostního klíče, jaký sliboval uplatnit při poválečném uspořádání nové Evropy právě americký prezident Woodrow Wilson, byla by Bratislava dodnes buď právě svobodné město, nebo by se stala součástí nově vzniklého Rakouska - protože po první světové válce německy mluví obyvatelstvo výrazně převažovalo.
A to přesto, že do konce první světové války byl Prešpurk součástí Uherska a po několik století byl v době turecké nadvlády nad Budapeští dokonce hlavním městem celých habsburských Uher. Proti českým okupantům byla ve městě vyhlášena dokonce generální stávka, pořádaly se proti nim mnohdy bouřlivé demonstrace, ale nakonec síla českých zbraní zvítězila.
Toto německo-maďarsko-židovské město nezmizelo s přejmenováním na Bratislavu, ale až mnohem později, za druhé světové války, za níž zmizeli bratislavští Židé. Sice ne všichni, ale většina z nich zahynula v nacistických koncentračních táborech.
Vyhnáni byli bratislavští Němci, na které se podobně jako na Němce pražské, nebo brněnské zcela nesmyslně vztahovaly Benešovy dekrety. Němci byli vyhnáni také z vinařských městeček kolem Bratislavy, kde na svazích Malých Karpat pěstovali po staletí svá skvělá vína.
S nimi zmizela i krásná tradice prešpurských viech, malých vinařských hospůdek hned u vinic, které byly ještě před sto lety až ve středu dnešní Bratislavy. Podobně se vedlo Maďarům, kteří pokud nebyli odsunuti v rámci takzvané výměny obyvatelstva, přišli často jako „zrádci národa“ o své byty.
Co nezvládla válka, zvládl příliv slovenského obyvatelstva, výstavba velkých sídlišť a také jeden z největších zločinů komunismu, zbourání asi třetiny historické Bratislavy za Husáka, kdy zmizela většina bývalé židovské čtvrti pod hradem, včetně velkolepé bratislavské synagogy.
Michal Hvorecký, který byl autorem literární předlohy filmu Wilsonov, dokázal tuto Bratislavu, ten poválečný Wilsonov, skvěle vystihnout. Také proto, že tuto historii důvěrně a do detailů nastudoval a zná ji.
Nechci se dotknout vážených kolegů filmových kritiků, ale obávám se, že ti o této historii nevědí nic, nebo jen velice málo. A proto poetiku krásného filmu Wilsonov prostě nedokázali ocenit.
Já vám doporučuji, abyste na film, který vám vykouzlí úsměv na tváří a ještě vás trochu vzdělá, určitě šli. A pak si o Bratislavě z doby před sto roky něco dalšího přečetli. Krásný říjnový víkend vám přeje váš Luboš Palata.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
