Magdalena Bartošová: Turecký prezident vyrábí nepřátele státu na míru voličům, které potřebuje

Jeho kariéru od počátku veřejně komentovala spisovatelka a novinářka Ece Temelkuran a nešetřila kritikou, proto dnes nemá přístup do mainstreamových tureckých médií a publikuje na sociálních sítích a jiných alternativních platformách. Právem se tak může obávat, že se její profesní a dost možná i osobní svoboda blíží ke konci tak rychle, jako Erdogan kráčí k vítězství v referendu.

Podle spisovatelky Temelkuran vděčí prezident za svou moc především tomu, že v historicky ostře polarizované společnosti vždy dokázal vytipovat a předhodit voličům vhodného nepřítele, ať v Turecku samotném, či za jeho hranicemi.

Prvním nepřítelem, na kterého svým voličům ukázal, byli sekularisté, stoupenci Atatürkovy republiky: když v roce 2002 vedl Erdogan kampaň před triumfálním vítězstvím v parlamentních volbách, volily jeho stranu masy zbožných, převážně málo vzdělaných věřících, stejně jako dnes. Je tu však jeden podstatný rozdíl mezi dneškem a rokem 2002: tehdy byla základním životním postojem Erdoganových voličů mírnost a pokora.

Kam zmizeli tito pokorní a skromní muslimové - kam se poděli? To se ptá Ece Temelkuran v článku na webu indexoncensorship a takto si odpovídá: Erdogan tyto kdysi pokorné věřící radikalizoval donekonečna opakovanou frází, že z nich sekulární stát udělal občany druhé kategorie. Postupně je přeměnil, uzavírá spisovatelka, v lumpenproletariát, který se chystá převzít moc do svých rukou.

Potápějící se loď turecké republiky

Tureckou společnost nástup modernity rozštěpil na obrovské agrární oblasti Anatolie, kde zbožný lid, obrazně řečeno, pohlíží s Koránem v ruce na Blízký východ, a naopak na městské elity, které převzaly vzdělání, životní styl a humanistické hodnoty západního sekularismu.

Zbývá jen málo přes tři týdny, než turecký prezident Erdogan sklidí plody své politické práce|foto: ČTK/AP, Kayhan Ozer,ČTK

Ty Erdogan označil za prvního nepřítele svých voličů, a když kouzlo přestalo účinkovat, nacházel další: nejprve Kurdy, později stoupence náboženského vůdce Fettullaha Gulena, a teď, když se řady domácích nepřátel vyčerpaly, přišla na řadu Evropa.

Erdogan míří na své voliče v Německu, Holandsku, Rakousku, Dánsku a dalších zemích, které svého času potřebovaly levnou pracovní sílu a importovaly ji z Turecka. Masám vykořeněných muslimských věřících teď Erdogan tvrdí, že je do pozice občanů druhé kategorie dostali křesťané, že Evropa rozpoutala válku kříže proti půlměsíci a podobně.

Spisovatelka Ece Temelkuran a turecké sekulární elity den co den snášejí Erdoganovy plamenné projevy valící se na ně z televizí, rádií i novin. Mají pocit, že žijí na potápějící se lodi turecké republiky a v referendu se chystají říct své hayir, čili NE. Proto si také říkají hayir´lar: ti, kdo hlasují ne.

Turečtí hayir´lar jsou pohledem na svého domácího populistu hluboce zahanbeni, není jim to však příliš platné. Šestnáctý duben může ukázat, že by se Evropa měla připravit na vlnu vzdělaných tureckých exulantů.