Martin Schulz: Zeman, Babiš, Sobotka, Chovanec a přehled roku 2015

31. prosinec 2015

V den druhého svátku vánočního, zasvěceného sv. Štěpánovi pronesl prezident republiky Miloš Zeman tzv. „vánoční poselství“. Poselství by se dalo brát jako jistá obdoba tradiční „Zprávy o stavu unie“, jejímž prostřednictvím američtí prezidenti skládají účty americkému lidu, či třeba jako varianta pravidelných velkých tiskových konferencí ruského prezidenta Putina, během nichž vysvětlí světu i domácí veřejnosti přesně to, co vysvětlit chce.

Tak tohle všechno projev prezidenta Zemana vlastně nebyl. Podle řady bezprostředních komentářů to vlastně nebylo ani „vánoční“, ani „poselství“. Diváci a posluchači se dozvěděli, že vláda odšpuntovala ekonomiku, což Českou republiku rázem katapultovalo s výjimkou Malty na 1. místo v Evropské unii z hlediska růstu ekonomiky.

Dalším úspěchem je, podle prezidenta, zjištění statistiků, že průměrná mzda vzrostla o tisíc korun. Důchodci sice nepocítí tento růst životní úrovně, neboť v příštím roce dostanou – jak pravil prezident – „ubohou valorizaci 40 korun měsíčně“, ale hned v roce 2017 by měli dostat přidáno více, pokud se toho dožijí, až 300 korun. Zde je vhodné připomenout, co prezident Zeman nezmínil, že totiž těsně před koncem roku byl schválen jednorázový příspěvek důchodcům, kteří obdrží zkraje roku 2016 najednou 1200 korun, takže vláda bude moct operovat s tím, že valorizace je sice nízká, ale přece jen nečiní jen 40, nýbrž celých 140 korun.

Česká republika se též může pyšnit druhou nejnižší mírou nezaměstnanosti v Evropské unii, hned po Německu. Tyto hospodářské výsledky vedly prezidenta Zemana k tomu, že ohlásil konec tzv. „blbé nálady“ a pravil, že je „důvod pro opatrný a kritický optimismus, pro pozitivní očekávání, které je důležitým psychologickým faktorem ekonomického růstu, a že je důvod, abychom se na sebe také občas usmáli, jako já teď na vás, protože s úsměvem jde všechno líp.“

Narážka, či otěr o někdejší výrok prvního polistopadového prezidenta republiky Václava Havla, který onou „blbou náladou“ dobově napadl situaci, v níž se v zemi začala neblaze projevovat spolupráce byznysu a politiky, a to na půdorysu tzv. „opoziční smlouvy“, zkonstruované v dílně někdejších kolegů z Prognostického ústavu (lidově a dobově zvaného „Jakešova věštírna“), pánů Klause (ODS) a Zemana (ČSSD), tento otěr byl zbytečný. Zásluhu na vzniku tehdejší „blbé nálady“ oběma pánům nikdo neodpáře. Vyhlásit její „konec“ neznamená, že její příčiny zanikly. Spíše se prohlubují následky.

A s tím úsměvem. Inu, pro příznivce prezidenta Zemana to mohl být okamžik sdíleného štěstí, kdy se hlava státu usmála na svět jako nějaký laskavý, středoevropský, postkomunistický Budha. Prezidentovým kritikům za to mohla tato grimasa připomínat okamžiky, kdy rozveselený Miloš Zeman předváděl vyděšené novinářce pověstný „útok krvelačného aligátora“.

Další část prezidentova „poselství“ byla zcela z říše science fiction. Je prý někdy kritizován za to, že nemluví ve svých poselstvích o nějaké vizi ČR. A tak - i když kritika je bezpředmětná, neboť je autorem několika knih a řady projevů na toto téma, rád ve stručnosti svou vizi nastínil. Ano, je dobrá, určitě se mnoha spoluobčanům zalíbila, a je v našich podmínkách, v našich tradicích, a s přihlédnutím ke stavu jak demokracie, tak i řady politických mechanismů, prakticky zcela neproveditelná.

Logo

Jde o to, že prezident Zeman ve své vizi vidí postupné přibližování České republiky ke skandinávskému modelu sociálního státu, tedy modelu, založeného na dvou pilířích. Jedním z pilířů jsou vysoké daně, včetně progresivního zdanění příjmů fyzických osob. A tím dalším je skutečnost, že se daňový výnos nerozkrade, nýbrž je určen na investice do lidí, do veřejného sektoru.

Jako vize možná dost dobré. Vzhledem k rozdílnému vývoji společností ve skandinávských zemích a v našich končinách, vzhledem k odlišné historii, vzhledem k tomu, že skandinávské země například nemusely absolvovat ponižující a ekonomicky i psychologicky devastující období komunistické totality, s přihlédnutím k těmto okolnostem, je uvěřitelnější vizí, než vznik vyspělého sociálního státu u nás, brzké a úspěšné osídlení Marsu.

Načež se prezident začal věnovat zahraniční politice a pro mnohé z diváků mělo to hlavní teprve přijít. Předně hlava státu v souvislosti s celoevropskou problematikou uprchlíků pravila, že je hluboce přesvědčena o tom, že „čemu čelíme, je organizovaná invaze a nikoliv spontánní pohyb uprchlíků.“ Miloš Zeman dále prohlásil, že velká většina nelegálních migrantů jsou mladí zdraví muži bez rodin. A vznesl otázku, proč tito muži nevezmou do ruky zbraň a nebojují za svobodu své země proti Islámskému státu. Dodal k tomu, poměrně nevtipně, že si nedovede představit, že v době, kdy z tehdejšího protektorátu prchali mladí mužové do Velké Británie proto, aby tam pobírali sociální dávky.

Zde je třeba se na chvíli zastavit. Při vší úctě zde hlava státu použila – přinejlepším – zkomolená fakta. Podle statistik „Vysokého komisařství OSN pro uprchlíky“ se v roce 2015 do Evropy dostalo 991 424 osoby, a to 25 procent dětí, 17 procent žen (dohromady 42 procent) a 58 procent mužů, přičemž mezi muži nejsou jen oni „zdraví, mladí a silní“. Nelze tedy zjednodušeně tvrdit, že jde o nějakou invazi mladých mužů, situace uprchlíků z válečných zón je nekonečně složitější.

Navíc rádoby logický povzdech nad tím, proč tito mladí mužové nebojují proti Islámskému státu tam někde u nich doma, ztrácí logiku, uvědomíme-li si, že většina těchto mladých mužů prchá nikoli před Islámským státem, jak se Miloš Zeman snaží mylně naznačit, nýbrž před syrským prezidentem Bašárem Asadem a jeho režimem. Další uprchlíci pocházejí z Afghánistánu, z Iráku, z Eritrey, z Pakistánu a z Nigérie, ze Somálska, ze Sudánu.

Začíná to být zřetelnější? Takže, otázka pro prezidenta Zemana zní, ke komu, k jakým armádám či skupinám by se asi měli oni „mladí, zdraví a silní mužové“ přidat, když jsou jednak z rozdílných států, a za druhé (pokud se týká prchajících Syřanů) jejich hlavním nepřítelem není, s prominutím, Islámský stát, nýbrž režim prezidenta Asada, podporovaný Ruskem, ke kterému se český prezident vine čím dál úžeji?

Skupina 50 uprchlíků opustila tábor v Bělé pod Bezdězem. Od policie mají potřebné dokumenty

Navíc se zde prezident Zeman dopouští svým způsobem jisté nekonzistence myšlenek a postojů. Zatímco na jedné straně je zásadně a konsekventně proti přijímání uprchlických kvót, proti masové migraci, či dokonce invazi – podle jeho názoru – čili zastává přesně opačné postoje než většina představitelů většiny zemí EU, ve svém projevu pravil „čelíme organizované invazi“.

Nemohl tím zcela jistě mít na mysli ČR, neboť tady část veřejnosti, která nechce a nejspíš ani neumí pobrat nějaká vypovídající a vysvětlující fakta o migraci z válečných zón, ničemu kromě strachu z neznáma nečelí. Řada českých politiků však rovněž nečelí svůdnému pokušení svést se na populistické „vlastenecké“ notečce a problematiku uprchlictví než by smysluplně vysvětlovali vyděšené části domácího obecenstva, raději jí zahušťují a dolují z ní laciné politické body.

Česká veřejnost se klidně může cítit ohrožena například teroristickými útoky v Paříži – pokud se ovšem česká veřejnost ztotožňuje s obyvateli Francie, Paříže, Evropy. Česká veřejnost se může cítit ohrožena „závalem“ uprchlíků, pokud se ovšem ztotožňuje například s německou či švédskou občanskou společností, které obě řeší problematiku statisíců migrantů, zatímco česká veřejnost je podporována v tom, být zděšena z několika desítek či stovek uprchlíků, kteří navíc ani většinou nechtějí v ČR zůstat.

Výrok prezidenta Zemana v samotném závěru jeho „poselství“ je cosi, čeho se soudný člověk musí opravdu obávat. Prezident Zeman pravil: „Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny.“ Takový výrok může v jakémsi zrychleném duševním řízení potěšit každého tzv. pravého vlastence, který nemá ponětí o historii této země a o špatných zkušenostech s tím, co se stane, když se začne posuzovat vhodnost či nevhodnost jednotlivých lidí k pobytu v ní.

Řekněme si to otevřeně: s politickými výroky o tom, kdo v téhle zemi může či nemůže žít, to je velmi, skutečně velmi vachrlaté. Po uzavření Mnichovské dohody o odstoupení částí tehdejšího Československa hitlerovskému Německu, tato země tzv. „přestala být“ zemí pro Židy, ale také pro Romy, homosexuály, a všechny další, kteří kvůli této „nevhodnosti“ mířili do koncentračních táborů. I tehdy kdosi určoval, čí je to země a pro koho je. Totéž provedl komunistický režim po uchopení moci v únoru 1948. Tehdy přestali být právoplatnými občany této země například lidé, označení za kapitalisty, za kulaky, za politicky nevhodné, za zrádce země – a to z mnoha důvodů, včetně toho, že za války se zúčastnili bojů v řadách západních armád.

A to by mohlo být v úvodu zhruba všechno, leč není, neboť v projevu prezidenta Zemana došlo též na perličku z oblasti fungování zpravodajských služeb. Hlava státu totiž prozradila, že před demonstrací na podporu migrace k 17. listopadu dostala od jedné z našich zpravodajských služeb informaci, že na jednom z transparentů této demonstrace má být nápis „Tahle země není naše – Refugees welcome“. Poté ale, když kdosi organizátorům řekl, že tento nápis je mimořádně hloupý, nahradili ho – pravil prezident Zeman – o něco méně hloupým nápisem „Tato země patří všem – Refugees welcome. Člověk se hned cítí bezpečněji, když je jasné, že informátoři některé z našich zpravodajských služeb jsou prakticky všude, včetně skupin, které organizují demonstrace na podporu lepších vztahů k uprchlíkům.

Sněm pražského ANO, Andrej Babiš

Když už byla řeč o uprchlících, bylo by odvážné tvrzení, že některé z nich naše země ráda přijímá a dokonce jim umožňuje zaujmout vysoké funkce? Ne, řeč nyní není o autorovi těchto řádků, který se počátkem osmdesátých let minulého století stal ne zcela dobrovolně tím, čemu se dnes říká migrant, dokonce včetně toho, že do vedlejší země vstupoval téměř bez dokladů jako „osoba neznámé státní příslušnosti dočasně se zdržující na území ČSSR“.

A samozřejmě, byl mladý, zdravý, silný a připraven bojovat. Tehdy ho přijala Spolková republika Německo, tehdejší tzv. „Západní Německo“, dostal politický azyl, dostalo se mu jazykového vzdělání a sehnal práci. V ní, v té práci, kterou mu dalo Rádio Svobodná Evropa, bojoval - proti komunistické totalitě, která tehdy vládla jeho vlasti.

Zpět k současnosti. Muž s nejméně dvěma státními občanstvími, kterého naše vlast ráda přijala jako významného podnikatele, se jmenuje Andrej Babiš, je původem ze Slovenska a nyní vykonává funkce místopředsedy vlády a ministra financí. Rok 2015 pro něj byl, dá se jistě konstatovat, úspěšný. A to přinejmenším v té části, která se týká jeho byznysu.

Jeho firmy, z nichž nejznámější je nejspíš holding Agrofert, úspěšně podnikají, podporovány miliardovými dotacemi jak státními, tak evropskými, přičemž se už skoro nikdo nepozastavuje ani nad tím, že dotace nepadají z nebe, nýbrž jdou z kapes nějakých daňových poplatníků, ani nad tím, že v pravidelnějších demokraciích, než je ta česká, jsou souběžně vykonávané funkce v byznysu a v politice, natož ve státní správě, považovány za střet zájmů.

Andreji Babišovi se sice zatím nepodařilo nastavit takové podmínky, aby mohl –podle vlastních slov – řídit stát jako firmu, ale má k uskutečnění tohoto cíle velice slušně nakročeno. Opozici se v Poslanecké sněmovně zatím podařilo odvrátit schvalování velkého Babišova projektu, totiž zavedení tzv. „elektronických registračních pokladen“, ale ke zpřísnění daňového provozu stejně dochází již od 1.1. 2016.

Ta další záležitost, v lidové řeči tzv. „registrační pokladny“, se oficiálně jmenují „elektronická evidence tržeb“. I když se obhájci tohoto nepříliš prozkoušeného systému domnívají, že skutečné zlepšení výběru daní nepřinesou, mohl by se jeho zavedením stát stát, respektive státní úředníci na ministerstvu financí, nositeli informací cennějších než zlato. Účinnost systému, který byl zaveden před pár lety například v často obhájci systému citovaném Chorvatsku, je neověřený a ruku na srdce, ukažte zákon, který by zlaté české mozky nedokázaly více či méně elegantně obejít, porušit, oklamat.

Bohuslav Sobotka

Příklady jak z Chorvatska, tak třeba z Řecka hovoří o tom, jak registrační pokladny „jedou na čtvrt i méně plynu“, jinak řečeno stvrzenky se vydávají jen, když plátce vypadá jako kontrolor z berňáku, a podniky pak vykazují pro centrální evidenci o desítky procent nižší příjmy než je skutečnost. K výhodám majitele informací z registračních pokladen pak bude patřit především absolutní přehled o pohybu zboží jednak v oblasti, pak v místě, pak v různých prodejnách, restauracích, hotelech, provozovnách – prostě všude, kde se bude muset povinně informovat o tom, kolik, čeho a za kolik bylo prodáno.

Pro majitele největšího dodavatele potravin ve státě by to například mohlo znamenat, kam by měl napřít svou snahu o zavedení takových cen v supermarketech, kterým nebudou menší obchodníci schopní konkurovat. Skkutečnost, že tím hrozí zhroucení tisíců menších prodejců či provozovatelů registračními pokladnami sledovaných kupních operací je těžko zatajitelné. Komu to prospěje, v případě, že projekt elektronické evidence tržeb projde Parlamentem a schválí jej prezident, je zbytečné říkat.

Další z hlavních postav této části pořadu je předseda vlády Bohuslav Sobotka. Pro něj byl rok 2015 natolik úspěšný, že dokonce dostal pochvalu před nastoupeným národem v onom vánočním proslovu hlavy státu. Ocenění vlády za její hospodářskou politiku, což může premiér Sobotka brát skutečně osobně, je o to cennější, když si vzpomeneme, jak těsně po volbách došlo k pokusu o takový malý palácový převrat. Jedním z tehdejších spiklenců byl dnešní ministr vnitra Milan Chovanec.

Premiér Sobotka se v průběhu celého roku snažil, seč mohl, aby ponapravoval všemožná politická i diplomatická „faux-pas“, přešlapy, přehmaty, jichž se zadařilo hlavě státu opět rozesít jak v domácích, tak i v zahraničních kruzích. Dlužno dodat, že například právě v oblasti již zmiňované problematiky masivního příchodu uprchlíků do Evropy, drží premiér Sobotka s přehledem nejlepší „figuru“, co se neustálených vazeb na EU týče. Musel v průběhu roku mnohokrát a vynalézavě balancovat na hraně diplomatického zatracení ze strany států vstřícnějších k potřebným migrantům. Dlužno říct, že se mu to zatím dařilo a ČR do EU zatím stále patří. Zatím.

Ministr vnitra Milan Chovanec v průběhu roku proslul mnoha siláckými a drsnými výroky na adresu případných migrantů, kteří by chtěli zaplavit ČR. Klíčovým slovem předchozí věty je „případných“. Stalo se totiž to, že účinná „odrazovací“ taktika, prováděná řadou vysokých představitelů politické scény vedla k tomu, že ČR se zoufalci na cestě za lepším životem snaží vyhnout velkým obloukem. A když už se jim náhodou nepodaří vyhnout se na území ČR zadržení, mohou pak příbuzným (po případném propuštění) vyprávět, jak jim v českých detenčních zařízeních seberou peníze, mobily, čest i jistotu, že někdy dorazí do vysněného Německa či Švédska, takže je lepší do té krásné země v centru Evropy ani nenakouknout. A to ani v případě, že by měli platné doklady.

autor: Martin Schulz
Spustit audio