Ondřej Konrád: Medvědí služby Karlu Srpovi
Leckomu se může zdát, že je vůči Karlu Srpovi, v 70. a 80. letech minulého století předsedovi Jazzové sekce, která tehdy pořádala řadu důležitých koncertů a vyvíjela publikační činnost, což nakonec vedlo k její likvidaci a k procesu, ve kterém bylo několik funkcionářů této organizace včetně Srpa odsouzeno k vězeňským trestům, nespravedlivé, že právě on není akceptován na posty, kam jej navrhoval prezident.
Počátkem roku se proti Srpově jmenování členem etické komise, oceňující účastníky protikomunistického odboje, postavil premiér Sobotka. S tím, že si je sice vědom řady užitečných věcí, které Srp za totality prosadil, ale na druhé straně spolupracoval roky se Státní bezpečností, a to jej pro působení v etické komisi diskvalifikuje.
Tento týden pak plénum senátu odmítlo Srpa instalovat do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Neboť v ní podle zákona nemůže být ten, kdo mezi lety 48 - 89 vstoupil do Komunistické strany. Což Srp na krátkou dobu, v euforii Pražského jara roku 1968, učinil. Senátoři tedy ani jinak rozhodnout nemohli.
Hajlující senátoři z Reichstagu
Srpa to ovšem značně rozčílilo. Na speciální tiskové konferenci, kterou uspořádal společně se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, kterou horní parlamentní komora před časem také odmítla jmenovat do Rady ÚSTRu, ovšem proto, že podle senátorů ideologicky, propagandisticky a demagogicky vykládá naši minulost (lze to snadno dohledat na internetu), se nevybíravě do senátu pustil.
Mimo jiné jej přirovnal k nacistickému Reichstagu a jmenovitě osočil několik senátorů, že za totality vystudovali vysoké školy. Podařilo se to ale kupříkladu i jeho synovi, známému a významnému historiku umění.
Dalo by se to vykládat jako jistá ztráta paměti Srpa staršího, který také v České televizi řekl, že si na své členství v KSČ nepamatuje. A opakovaně hovoří o tom, že byl po roce 1968 dvacet let „u lopaty“, což ovšem také není pravda a lze to snadno doložit.
Komentovat pak jeho výroky o senátorech „hajlujících“ a ochotných prý na příkaz svých klubů „pověsit vlastní mámu“, evidentně ztrácí smysl.
Množství nových písemností
Příběh Karla Srpa, v určité době jistě podstatného, odvážného a dost možná se domnívajícího, že s StB dokáže sehrát jakousi šachovou partii a chránit tak činnost Jazzové sekce, je jistě komplikovaný a také spíše bohužel smutný. Stejně jako to, že k jeho neustálému připomínání a zveřejňování sám přispívá opakovanou snahou kamsi vstoupit.
V tom mu ovšem poskytuje příslovečnou medvědí službu prezident, když jej do funkcí navrhuje, ačkoliv musí vědět, jakou to vyvolá reakci. O tu ale možná Miloši Zemanovi jde mnohem spíš, než o osud a pověst Karla Srpa. Byť jej opakovaně vyhlašuje za svého výborného přítele.
Jenomže znovu mediálně propíraná Srpova četná hlášení agentům Státní bezpečnosti se už pak prezidenta netýkají, ty jsou čistě Srpovou věcí. Který, jak už bylo řečeno, reaguje po svém. Nejčerstvěji hrozbou žaloby na občana Bohuslava Sobotku, pokud ten písemně nedoloží Srpovu spolupráci s komunistickou politickou policií.
Srp má sice ve stole roky starý verdikt, že pro StB nic nedělal. Jenže od té doby se toho našlo v archivech velmi mnoho nepříjemného. Dojde-li k soudu se Sobotkou, opět se to vyvalí ven. A tentokrát v plné síle. Což si ani ti, kdo na něj mají utvořen negativní názor, snad raději nepřejí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.