Petr Holub: Půl milionu cizinců v Česku
Musel si toho všimnout každý a nemusel přitom ani poslouchat nářky průmyslníků, že si nemohou dovézt dost pracovníků ze zahraničí. Česko se stalo imigrační zemí a loni podle zprávy Českého statistického úřadu překročil půl milionu počet lidí, kteří na jeho území trvale pobývali s cizím pasem.
To činí pět procent zdejšího obyvatelstva a ve srovnání s jinými zeměmi Evropské unie to zase není mimořádné číslo. Vždyť v Německu nebo Rakousku žije přes deset procent cizinců a Švýcaři jich mají skoro čtvrtinu.
Jenže to neznamená, že pět procent je málo. To je stejný podíl jako v Nizozemsku a dá se předpokládat, že jich bude ještě víc, protože mnozí zahraniční pracovníci se k pobytu nehlásí. Zároveň platí, že v některých regionech či městech může být procento značně vyšší.
Kdo by si třeba před pár lety pomyslel, že v některém českém městě bude čtvrtina cizinců. Tímto městem je druhý pražský obvod a nutno připustit, že se člověk přistěhovalcům ani nediví. Kdo by nechtěl žít v nejlepší pražské čtvrti, kterou tvoří Nové Město a Královské Vinohrady. V celé Praze žije 15 procent lidí s cizím pasem a jsou tedy společenskou skupinou, která je srovnatelně početná jako třeba důchodci.
V jiných částech republiky není stejná situace, přesto v mnoha českých krajích i na jižní Moravě přibývá přistěhovalců stejným tempem. Nad tím, kolik lidí z ciziny u nás žije a pracuje, by se dalo mávnout rukou. Ekonomika nemá dost pracovních sil, tak proč si je nepůjčit jinde. Navíc jde o cizince, kteří jsou takříkajíc „naši“.
Za 15 let se počet cizinců zdvojnásobil
Polovinu ze zmíněného půl milionu tvoří tři příbuzné slovanské národy, tedy Slováci, Ukrajinci a Rusové. K tomu dalších 50 tisíc pochází z jiných blízkých států, konkrétně z Polska, Rumunska a Bulharska. Stejný počet uvádí Český statistický úřad u Vietnamců, jejichž pracovitost český národ obecně oceňuje. Nač si tedy stěžovat.
Tato úvaha zní rozumně, připomíná ovšem úvahy, které v 60. a 70. letech vedli politici západoevropských zemí. Mezi tím se zjistilo, že mají jednu chybu. Turci nepřišli do Německa, ani Arabové do Francie nebo Pákistánci do Velké Británie, aby vydělali peníze a vrátili se nazpět domů, ale aby v těchto zemích zůstali. Soužití s novými národnostními skupinami se tedy začalo řešit se zpožděním, když se zjistilo, že pracovní imigrace není jen pracovní.
Státy západní Evropy dodnes nemají úplně jasno, jaký přístup je lepší. Jednu dobu se zkoušela metoda zvaná multikulturalismus, která spočívala v tom, že cizinci budou žít, jak chtějí, jen za dodržování místních zákonů, bude však probíhat komunikace na úrovni kultur. Zjistilo se však, že to nefunguje, protože některé kultury prostě nechtěly komunikovat a s dodržováním některých zákonů to také nebylo úplně skvělé.
Dnes je tedy populárnější snaha o důslednou integraci do většinové populace. Jak se bude dařit, to půjde ověřit na předměstích Paříže, Bruselu nebo Dortmundu až za pár desetiletí.
Stejná otázka, jak žít a komunikovat s cizinci na svém území, tedy stojí také před Čechy. Obvykle se ignoruje s neurčitým argumentem, podle kterého se Čech se Slovany vždycky domluví. Tato úvaha ovšem v dohledné době stačit nebude, třeba ve chvíli, kdy vzniknou celé čtvrti cizinců, kteří se budou chovat podle jiných pravidel.
Za posledních patnáct let se počet cizinců na českém území víc než zdvojnásobil a nic nestojí v cestě tomu, aby se v příštím patnáctiletém období zdvojnásobil znovu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.