Petr Holub: Skotové by Československo nerozdělili
Existují dva druhy událostí. K prvnímu druhu prostě nějak dojde, protože jsou součástí nějakého delšího vývoje, ty druhé se uskuteční, respektive někdo je uskuteční. Popsané rozdělení pochází od rakouského historika Manfrieda Rauchensteinera.
Událostí, která se uskutečnila, bylo skotské referendum, které rozhodlo o tom, že se Velká Británie nerozdělí. Dnes je možné o postavení Skotska v rámci většího celku dále spekulovat, je možné uvažovat o tom, jak pozici Skotů zlepšit, aby je nenapadlo znovu se odtrhnout. Postupně může dojít k reálným změnám, ale to všechno už není důležité.
Rozhodující událostí je fakt, že v referendu hlasovalo o deset procent Skotů víc pro jednotný stát s Anglií, Walesem a Severním Irskem.
Referendum také objasnilo, že ona zdánlivě tak nezadržitelná touha po vlastním státě nevychází výhradně z národního sebevědomí, ale má také jiné příčiny. Příznivci nezávislosti Skotska nevyhráli ani na romantické Vysočině, kde se zřejmě dodnes procházejí příslušníci dávných klanů v typických sukních, ale uspěli jenom v Glasgowě s okolím a v Dundee, tedy ve dvou ze čtyř největších měst Skotska.
Zajímavější je fakt, že v těchto dvou městech je zdaleka největší míra chudoby z celé země. Lidé v chudých čtvrtích tam nehlasovali pro historickou spravedlnost nebo naplnění odvěkých tužeb, ale prostě si přáli změnu, jakoukoli změnu. Obdobně dávali před týdnem východní Němci hlasy protestní straně Alternativa pro Německo.
Už jen z povrchní analýzy skotského referenda je vidět, že k rozdělení Československa v roce 1992 vůbec nemuselo dojít. Rozdělení se prostě přihodilo, protože rostla blíže neurčená nespokojenost Slováků, na kterou reagovali Češi svou typickou ublížeností. Těchto pocitů dokázali využít dva tzv. národní vůdcové, Vladimír Mečiar a Václav Klaus, kteří tak posílili moc ve svém vlastním teritoriu. Nepřekvapí, že největší popularitu měla samostatnost Slovenska v krajích nejvíc postižených ekonomickou transformací.
Českoslovenští politici, ale také česká a slovenská společnost tehdy většinově ignorovali možnost referenda. Nebyli schopni žádného rozhodnutí, prostě všichni jen sledovali, co se přihodí, když nejvíc hlasů ve volbách získají dva oportunisti.
Dnes patří k národní legendě v obou nástupnických státech bývalé federace, že jsme sametovým rozchodem vzbudili všeobecný obdiv přinejmenším v celé Evropě. Mohli jsme přece dopadnout jako bývalá Jugoslávie nebo Sovětský svaz, kde se rozdělení státu neobešlo bez krveprolití. Pořádat referendum o rozdělení země bylo příliš riskantní, vždyť například signálem k válce o Bosnu a Hercegovinu se staly demokratické volby.
Kdo zná Čechy a Slováky, ten ví, že takové obavy nedávají smysl. Představa, že tady referendum spustí krvavé násilnosti, je námět pro science fiction. Zřejmě by však zabránilo rozdělení státu a donutilo politiky namísto posilování vlastní moci řešit reálné problémy.
Vždyť referendum zabránilo před devatenácti lety rozdělení Kanady. Provincie Québec má stejně obyvatel jako Skotsko nebo Slovensko, většina jejích obyvatel jsou katoličtí Francouzi a s kanadskou většinou protestantských Anglosasů si jistě mají co vyčítat. Přesto po zralé úvaze, byť nejtěsnějším rozdílem hlasů dali přednost společné domácnosti, ve které soužití od té doby nějak funguje.
Také v Československu to šlo jinak, připomíná skotské referendum. Aspoň jsme se měli sami rozhodnout.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
