Petr Honzejk: Ať šílenci přijdou bez milosti o řidičák

Určitý typ lidí evidentně nepřiměje k dobrovolnému opuštění sebevražedného a vražedného jednání vůbec nic.

Někdo může nepoučitelnost řidičů brát jako důkaz, že jedinou možností, jak tragédiím do budoucna zabránit, je zrušit úrovňové přejezdy na vysokorychlostních železničních koridorech. Něco na tom je.

Před šílenými řidiči by tak byli uchráněni alespoň pasažéři v rychlících. Nikdo jiný ale už bohužel ne. Takže se na tomto místě v úvahách nelze zastavit.

Čtěte také

Jádro problému neleží na silnici nebo na kolejích, ale mezi sedačkou a volantem automobilu. Majitel řidičského oprávnění, který je schopen vjet s autem na přejezd den poté, co tam tekly potoky krve, je objektivně společensky nebezpečný.

Dřív nebo později přizabije či zabije sebe a většinou i někoho dalšího. Když ne na přejezdu, tak někde jinde.

Polský řidič kamionu po tragédii ve Studénce|foto: ČTK, Jaroslav Ožana,ČTK

Důkaz? Den po tragédii ve Studénce zemřelo na českých silnicích deset lidí. V jednom případě zabíjel řidič kamionu, který se otáčel přes dvě plné čáry. Mentálně je to podobné jako vjet na přejezd, nechat spadnout závory a utéct.

Proti takovým lidem žádné nadjezdy a podjezdy nepomůžou. Jediné, co může fungovat je tvrdší represe.

Čtěte také

Pokud by za vjetí na železniční přejezd při zapnuté signalizaci, za jízdu na červenou a další smrtelně nebezpečné přestupky hrozila okamžitá ztráta řidičského oprávnění, možná by to i řidičům s omezenou rozpoznávací schopností aktivovalo alespoň nějakou část mozku.

Uvažovat o tvrdším přístupu je na místě. Počet mrtvých je sice mnohem nižší než před deseti lety, ale v evropském srovnání připomínají naše silnice pořád ještě jatka.

Následky srážky Pendolina s kamionem na železničním přejezdu ve Studénce|foto: ČTK, Jaroslav Ožana,ČTK

V přepočtu na milion obyvatel na nich ročně zahyne přes šedesát lidí. Na Slovensku je to 42, v Německu 41, v Dánsku 32 a ve Švédsku, jehož silnice jsou v Evropě nejbezpečnější, přijde o život 28 lidí na milion obyvatel země. Takové rozdíly stavem silnic a vozového parku prostě nevysvětlíte.

Důvod je v nízkém respektu k pravidlům. Zkušenost ukazuje, že osvěta tady příliš nepomáhá. Jediné co spolehlivě funguje je motivace strachem. Viděli jsme to ve chvíli, kdy začal platit bodový systém trestání řidičů. Ze dne na den dodržovali pravidla úplně všichni.

Trvalo to ovšem jen pár týdnů. Řidiči rychle zjistili, že to s kontrolou není tak žhavé a že za porušování pravidel zase tak snadno o řidičský průkaz nepřijdou. A vše se vrátilo k normálu. Pokud lze tedy normálem nazvat stav permanentního ohrožení na životě.

Zopakujme: Vedle technických řešení by bylo dobré uvažovat i o přísnějších, ba exemplárních trestech za nebezpečné chování za volantem. Pokud by snad někomu šlo sousloví „tvrdší represe“, proti srsti, můžeme to pro něj pojmenovat případněji. Nejde o nic jiného, než o účinnější sebeobranu společnosti.