Petr Honzejk: Česko - země, která neví, jak se jmenuje

Česko tehdy sledovalo příběh se směsicí pobavení, zvědavosti a nedůvěry, kterou zpravidla pociťujeme tváří v tvář nezvyklým úkazům.

Nyní je v podobné pozici celá naše země. Evropa trochu pobaveně, trochu nevěřícně zjišťuje, že se uprostřed kontinentu nachází stát, který neví, jak se jmenuje. Nebo lépe řečeno, nemůže se na tom dohodnout.

Pro připomenutí: Když české ministerstvo zahraničí oznámilo, že se Česko už anglicky nebude jmenovat Czech republic, ale Czechia, strhla se mela. Jedni jsou pro, protože soudí, že jednoslovný název země potřebuje, druzí dostávají psotník.

Čtěte také

Důvody jsou různé. Profesionální Moravané vcelku dle očekávání označují název Czechia za další projev českého imperialismu, část byznysmenů tvrdí, že z toho bude zmatek při exportu, ministerstvo pro místní rozvoj zase šílí, že investovalo miliardu do zafixování „starého“ názvu ve světě a teď že jsou prachy v prachu. Zkrátka takový standardní chaos Made in Czech republic. Nebo Made in Czechia – jak libo.

A svět se baví a zírá. Jak je možné, že rozhodnutí v tak důležité záležitosti, jako změna názvu země, nepředcházela důkladná debata expertů, politiků a veřejnosti, to asi přinejmenším na západ od našich hranic nikdo nepochopí. Tedy vlastně – velmi dobře to pochopí znalci díla Franze Kafky, ale to zase pro nás taková výhra není.

Michal Horáček má na starosti více projektů, mimo jiné bude moderovat Koncert pro hrdiny|foto: Prokop Havel

Názvoslovné tahanice na první pohled vypadají jako bizardní ornament, podobný, jako když se po roce 1989 řešilo, jak se bude jmenovat Československo. Ale možná odhalují hlubší problém: Když se nejsme schopni dohodnout ani na tom, jak se vlastně jmenujeme, jak se máme dohodnout na čemkoli skutečně zásadním? Například na tom, kam vlastně civilizačně patříme?

Textař Michal Horáček oba problémy propojil, když napsal, že mu „název Czechia připomíná nějakou gubernii na severovýchod od Nižního Novgorodu. Prostor kyselého zelí, svrabu a podomácku vyráběných třaskavin.“ Jako by nás sám název tahal z Evropy kamsi do mentálního Ruska.

Čtěte také

Je to přehnané, ale už samotná existence takové úvahy ukazuje to, že vším u nás prostupuje jakási existenciální nejistota. Z ní pak vyplývají všemožná křečovitá direktivní nařízení, jako třeba to o novém anglickém názvu Česka, která onu rozpolcenost, nesvornost a vzájemnou nedůvěru dále podporují a umocňují.

Na jednu stranu se nelze moc divit. Po tom všem, čím si tahle země za posledních sto let prošla, poté, co se každých dvacet let jmenovala jinak, byl by skoro div, kdyby byla v pořádku. Česko trpí jakousi disociační poruchou, která znemožňuje navenek vystupovat jako zdravý, sebevědomý stát. Někdo nás pak sleduje s pobavením, či údivem, jiný jako potenciální snadnou kořist. Otázka je, co s tím.

Nejvyšší politici této země změnili anglický název Česka z Czech Republic na Czechia|foto: ČTK, Petr David Josek,ČTK

Onen Němec, který se toulal po Moravě a nevěděl jak se jmenuje, skončil u psychiatra. Česko by asi nějakou terapii potřebovalo také. Jenže marná sláva, musíme si pomoci sami. Můžeme začít u maličkosti. Třeba u toho, že anglický název země ještě jednou pořádně probereme bez papalášských direktiv, bez toho, abychom se vzájemně nepříjemně překvapovali.

Možná nám to pomůže i v dalších důležitějších debatách – například o tom, kam patříme a co pro to chceme udělat.