Petr Honzejk: Nebuďme vyděšení, žijeme si nejlépe v historii. Připravit se o to můžeme leda sami

Jenže lze se na to podívat i jinak. Třeba tak, jak napsal na Twitteru jeden můj přítel: „Prý v hrozné době žijeme. Takže kdy byla ta lepší? Za husitských válek? V době nějakého moru? Za 2. světové války nebo v bídě let třicátých? Nebo za bezčasí reálného socialismu?“

Ne, to nemá být zlehčování teroristických útoků islamistů, ke kterým dochází v některých zemích západní Evropy. Jen připomínka, že vystrašenost a špatnou náladu bychom měli korigovat, protože v historii a to i v té nedávné, bylo často nesrovnatelně hůř než dnes. Ba dokonce: Když se podíváme na všechny myslitelné ukazatele, nikdy jsme se neměli lépe – a to jak po stránce materiální, tak po stránce osobní svobody.

Je samozřejmě logické, že nechceme přijít o to, co máme. Jenže je dobré si připomínat, že často větším rizikem, než samotné reálné vnější ohrožení, bývá náš vlastní vnitřní strach.

Proto je tak důležité poslouchat to, co po berlínském teroristickém útoku řekl německý prezident Joachim Gauck: “Jsme teď otřeseni, ale tyto skutky neotřesou naším přesvědčením. Stojíme na pevném základě a stojíme společně – v Německu, v Evropě a všude tam, kde lidé žijí a kde chtějí žít svobodně.“

Rizika hodnotit racionálně

Gauck je křesťan a proto ví, že Západ stojí na milosrdenství a úctě k jednotlivci|foto: ČTK/AP, Markus Schreiber,ČTK

Gauck je křesťan a proto ví, že Západ stojí na milosrdenství a úctě k jednotlivci. Že nemůžeme házet všechny, kdo k nám přicházejí hledat útočiště do jednoho pytle, protože bychom tak popřeli naši vlastní identitu. Nebo jinak řečeno: Před terorem se bránit musíme a zcela jistě to dokážeme, ale nikdy to nemůžeme dělat na základě předpokladu jakési kolektivní viny.

V Česku bohužel Gaucka moc neposloucháme. Posloucháme spíš našeho prezidenta, který postavil kariéru na vyvolávání strachu. Takže už stavíme zátarasy nejen na Pražském Hradě, ale třeba i na vánočních trzích v Šumperku, kde je útok islamistů pravděpodobný zhruba tak, jako zásah meteoritem. A říkáme: Nechceme tady ani jednoho uprchlíka, lhostejno, co je zač.

Vánoce jsou ale křesťanské svátky, takže jsou možná dobrou příležitostí naslouchat alespoň trochu víc věřícímu křesťanu Gauckovi. Umožní nám to se zastavit a promyslet zda se popíráním konceptu individuální odpovědnosti a křesťanského milosrdentsví a preventivním uplatňováním kolektivní viny ve skutečnosti nevzdáváme naší identity, na které nám vnějškově tak záleží.

A když to vezmeme méně filosoficky či teologicky, mohli bychom si v rámci vánočního zastavení alespoň uvědomit, že na rozdíl od Německa, Francie či Belgie se u nás nic dramatického neděje.

A že bychom tedy mohli začít rizika hodnotit racionálně, nepodléhat vyděšenosti, a nezbavovat dobrovolně otevřenosti a našich vlastních svobod. Protože právě to jsou hodnoty, které nás přivedly do období, kdy - opakuji znovu - si žijeme po všech stránkách nejlépe v historii.

Místo teroristického útoku v Berlíně. Nahoře snímek těsně po útoku. Dole obnovené vánoční trhy čtyři dny poté|foto: ČTK/AP, Michael Sohn,ČTK