Petr Honzejk: Současná krize je jen začátek
Jsme natolik zaměstnáni současnou migrační vlnou, že si neuvědomujeme, že zanedlouho může být mnohem hůř. V příštích desetiletích se do Evropy mohou začít tlačit desítky a možná stovky milionů zoufalých lidí.
Důvodem překvapivě nemusí být války, ale zhoršující se životní prostředí.
Není to scénář ke katastrofickému filmu, ale seriózní prognóza, kterou v uplynulém do Prahy přivezl nejvýznamnější současný světový klimatolog, spoludržitel Nobelovy ceny a poradce německé kancléřky Angely Merkelové Hans Joachim Schellnhuber.
Jeho varování znělo jasně: Blízký východ a Afrika kvůli probíhajícím klimatickým změnám vysychá, přičemž tamní populace neustále roste. V roce 1950 žilo v Africe 200 milionů lidí, nyní je to miliarda a podle demografických projekcí může mít Afrika do konce století až čtyři miliardy obyvatel.
Pokud se trendy nezmění, nebude je možné uživit. Nezbude jim nic jiného než se pokusit zachránit v Evropě.
S ekologickými běženci máme podle profesora Schellnhubera částečně co dělat už nyní. Vysychání oblasti způsobilo přesun obyvatel Sýrie do velkých měst, čímž se zvýšil potenciál konfliktů mezi jednotlivými skupinami.
V nynější krizi je sice životní prostředí jen jeden z vedlejších důvodů, ale napříště už může jít o důvod hlavní.
Staví nás to před spoustu otázek. Co budeme v takovém případě dělat, jestliže si dnes nevíme rady s milionem lidí ze Sýrie? Jak budeme vlastně hodnotit ekologické uprchlíky? Budeme se na ně dívat jako na „ekonomické migranty“, kteří nemají nárok na azyl, přesto, že jim bude vážně hrozit smrt?
A jak poznáme ty, kterým smrt skutečně hrozí od těch, kdo se chtějí s vlnou jen svézt? Vyžaduje to úplně nové přístupy, nové promyšlení budoucnosti.
Rada profesora Schellnhubera je relativně prostá. Je nutné začít urychleně řešit příčinu hrozící globální migrační krize - a tou jsou klimatické změny. Pokud se podaří udržet nárůst teploty proti předindustriálnímu období na úrovni 1 a půl až 2 stupně, bude situace zvládnutelná. Jinak jen těžko.
Z české perspektivy to asi zní překvapivě, ale de facto to znamená, že každé euro nebo každá koruna, investovaná do omezení emisí skleníkových plynů, tedy třeba do rozvoje elektromobility, energetických úspor, alternativních zdrojů je nejen investicí do vlastního životního prostředí, ale i do bezpečnosti a udržitelnosti evropské civilizace tak, jak ji dnes známe.
Uspějeme v téhle zkoušce? Zatím to nevypadalo příliš nadějně. Poslední summit o omezení emisí v Kodani před pěti lety ztroskotal. Letos se ale situace začíná měnit. Imisní cíle začínají krom evropské unie přijímat i rozvíjející se ekonomiky jako Čína a Brazílie.
Změna trendu se dá dokumentovat i na novém postoji katolické církve – důležitost boje s klimatickými změnami zdůrazňuje v poslední encyklice i papež František. Profesor Schellnhuber, který ji – až ateista – pomáhal připravovat, právě v tom vidí naději pro budoucnost.
Ochota myslet ekologicky má mimo jiné i morální základy. Jejich opuštení vede k hrozbě sebezničení, což si nyní začínáme ve vší konkrétnosti skrze hrozící globální migrační krizi uvědomovat.
Jak to dopadne, těžko říci. Konkrétně v Česku se místo progresivních technologií stále prosazují spíš technologie špinavé. Uvažuje se o prolamování limitů těžby hnědého uhlí a tak dále.
Snad ale i tady dojde na uznání jednoduchá pravdy, že v konečném světě není nekonečný růst zisků bez ohledu na cokoli možný.
Zprávu podá nejpozději následující generace.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
