Petr Žantovský: Nahrávková past na Babiše?

Někteří politici a novináři je ale poněkud nesourodě – a těžko říci, zda záměrně, či z nevědomosti - míchají ještě s jinými nahrávkami, které na sociální sítě vyvěsil kdosi, kdo se podepsal Julius Šuman.

Kdo se o věc zajímá, ví, že toto jméno zaznělo u lustračního soudu Babiše a slovenského Ústavu paměti národa, Babiš se domáhal – a nakonec také domohl – verdiktu, podle něhož vědomě nespolupracoval se Státní bezpečností. Do karet mu hrál fakt, že nikde v celém spisu „Bureš“ nenajdete Babišův vlastnoruční podpis. Čili tvrzení, že k vázacímu aktu došlo a Babiš donášel, nelze prokázat, i kdyby bylo pravdivé.

Nu a v tomto sporu se v roli svědka vyskytlo rovněž jméno Julius Šuman. To bude však patrně jiný Šuman, než ten, kdo vyvěsil na web Babišovy hlášky na adresu čelných socialistů, označovaných hanlivými přídomky. Profesní příbuznost tu jakási bude – ty nahrávky zjevně vznikly z jakýchsi odposlechů bez Babišova vědomí.

Nicméně zpět k Marku Přibilovi, respektive jeho rozhovorům s Babišem na téma obsahu deníku Mladá fronta Dnes. Ano, Babiš tu komentuje Přibilovy návrhy o tom, co dát či nedat do novin a kdy, případně „na koho“. To samozřejmě zpochybňuje dogma o tom, že by Babiš nikdy nemluvil do obsahu jím vlastněných médií.

Andrej Babiš|foto: ČTK,ČTK

Špiclovací manýra

Jenže zkusme to obrátit: Jak vůbec došlo k natočení tolika rozhovorů, které Babiš s Přibilem měli vést? Jak to, že nahrávky jsou tak zřetelné a na poměry našich investigativců relativně kvalitní? Nelze se ubránit dojmu, že to byla pastička, do které Babiš spadl až po uši.

Přibilovy přihrávky jsou naprosto zřetelné: sám mluví o účelovém a načasovaném útoku na toho či onoho politického exponenta, jako by byl iniciátorem, a snažil se Babiše přimět k explicitním reakcím a vyjádřenému souhlasu či pokynu. Nelze vyloučit, že to byla provokace namířená proti Babišovi a ve správném okamžiku – v kontextu se Sobotkovou demisní akcí – také použitá.

Už jsme v české mediálně-politické kotlině zažili leccos, počínaje Tlustého vířivkou a konče třeba policejními odposlechy Jany Nečasové, které se z otevřeného spisu – opět v takzvaně pravý čas – ocitly v médiích, nebo dosud nevysvětlenou nahrávkou, která vyhnala z Hradu Jindřicha Forejta.

Nebo snad víme, kdo Forejta točil, proč a kdo tam byl ještě? Víme, který policista nebo soudní úředník prodal novinářům odposlechy Nečasové? Nevíme. Stejně tak nevíme, kdo a proč točil Přibila s Babišem.

Společná je ale ta špiclovací manýra, která se tak usídlila v české novinářské obci a která rozhodně nepřispívá k důvěře občana v tyto politické a mediální elity a podrývá sám smysl demokracie.