Robert Schuster: Kdo táhne v německo-tureckých vztazích za delší konec

Aktuální krizi ve vztazích mezi Berlínem a Ankarou odstartovalo několik satirických pořadů v německé televizi, které si braly na mušku autoritářské sklony tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Pak následovala známá rezoluce označující vyhánění a zabíjení Arménů na území tehdejší Osmanské říše v roce 1915 za genocidu.

Pro ni zvedla mimochodem ruku i řada německých poslanců s tureckými kořeny, jimž se proto dostalo označení, že jsou zrádci. Minulý týden pak úřady v Turecku zadržely homosexuálního aktivistu Volkera Becka, jenž je zároveň poslancem Bundestagu za stranu Zelených.

A zcela aktuálně se pak zdráhaly pustit vysokého úředníka německého ministerstva obrany na tureckou leteckou základnu v Icirliku, kde chtěl vykonat inspekci mezi německými piloty, kteří tam působí v rámci mise NATO.

Postoj k Německu přitom kontrastuje s tím, jak se Turecko snaží v posledních dnech dávat do pořádku pochroumané vztahy se státy v jeho nejbližším okolí, případně s potenciálními geopolitickými rivaly, jako s Izraele a Ruskem.

Pokušení u Bosporu

Tak vstřícná vůči Ankaře jako Merkelová zřejmě v Berlíně jen tak rychle nikdo nebude|foto: ČTK/AP, Geoffroy Van der Hasselt,ČTK

Děje se tak zcela v souladu s výrokem nového tureckého premiéra Binali Yildirima, jenž formuloval jako jeden z hlavních cílů své zahraniční politiky, že má usilovat o „zvyšování počtu přátel a naopak snižování počtu nepřátel“.

Pokud bychom porovnali změněný přístup Turecka k Izraeli a Rusku s postojem vůči Evropské unii, zjistíme, že evropská osmadvacítka a především Německo se zřejmě takovéto přízně těšit nemohou. Prezident Erdogan se cítí být v pozici toho, kdo táhne za delší kus provazu.

Už několikrát pohrozil, že pokud by Evropané nedodrželi slib z března letošního roku a nezrušili by vízovou povinnost pro turecké občany výměnou za pomoc při řešení uprchlické krize, otevřela by Ankara symbolická stavidla. Běženci by tak opět mohli začít proudit do Evropy, zejména do Německa.

Jak ukázal loňský rok, měl silný příliv běženců do největší unijní země i zcela konkrétní dopady na tamní politickou scénu. V příštím roce tam proběhnou parlamentní volby a je hodně pravděpodobné, že každých sto tisíc uprchlíků navíc může znamenat také například jedno procento navíc pro Alternativu pro Německo (AfD).

Ne, že by z hlediska Turecka a jeho zájmů bylo výhodnější, pokud by v Berlíně byla u moci jiná vládní garnitura než ta stávající v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou. Tak vstřícná vůči Ankaře jako ona zřejmě v Berlíně jen tak rychle nikdo nebude.

Ale pokušení dát jí pocítit vlastní sílu, by zřejmě dokázal odolat jenom málokdo. A tím méně silný muž u Bosporu, prezident Erdogan.