Thomas Kulidakis: Katalánští separatisté mezi mlýnskými kameny
Kdyby se nejednalo o tak závažnou věc, která může potenciálně ovlivnit životy milionů lidí, situaci ve Španělsku by bylo možné pomalu ale jistě pokládat za tragikomedii a frašku.
Vše nasvědčuje tomu, že katalánští separatisté ztrácí půdu pod nohama. Svědčí o tom jejich snaha získat čas, lavírování mezi jednostranným vyhlášením vlastního státu na straně jedné a pokusem vyjednat s Madridem ústupky na straně druhé.
I takový celoživotní bojovník za katalánskou nezávislost, jakým je šéf místní regionální vlády, upouští od svých radikálních prohlášení. Jednostranné odtržení od zbytku Španělska nejdříve sliboval bezprostředně po referendu a teď ho stále odkládá. A centrální vláda v Madridu se s netajenou potěchou dotazuje, jestli úterní deklarace katalánského parlamentu tedy je nebo není vyhlášení nezávislosti.
Tato radost plyne ze skutečnosti, že po první nevhodné reakci Madridu v podobě policejního zásahu hraje ve prospěch centrální vlády i odpůrců nezávislosti čas. V něm se totiž ke Kataláncům dostávají stále další informace, které ukazují, jak by doposud bohatý region mohla bolet rozluka s ostatními částmi Španělska.
Dostat se do situace, kdy je Katalánsko najednou sice samostatný, ale mezinárodně neuznaný a nečlenský stát Evropské unie se pochopitelně zamlouvá málokomu. Stejně jako možné ekonomické dopady, symbolizované odchodem firem z regionu. Oblíbená barcelonská starostka vyzývá k jednání a separatisté jsou i díky ní v čím dál větší izolaci.
Možná spirála násilí
Jejich přirovnání nastalé situace k brexitu je ale na místě. Právě z potíží, které má v poměru s Katalánskem nesrovnatelně významnější země s rozvodem s unií naznačuje, jak moc byly plány separatistů efemérní přání, které předcházelo myšlence, jež byla odtržena od reality.
Lavírování a snaha získat čas k jednání není důkazem ničeho jiného, že si sami uvědomili nebezpečnost svého počínání. Jenže jsou ve složité situaci. Jestliže neměli reálný plán pro odchod od Španělska se zajištěnou podporou ze zahraničí, už vůbec nemají plán ústupu do předem připravených pozic.
A tak snaha získat několik týdnů na jednání s Madridem vypadá mnohem více jako touha vymyslet, jak vrátit čas, dělat že se nic nestalo a neztratit při tom tvář. Protože poměrně dost nelegitimně vypadá mávání vůlí lidu, o které šéf regionální katalánské vlády tak rád mluví. A to jak ve světle předchozích průzkumů nálad společnosti, tak i přibližně 40procentní účasti voličů v nelegálním referendu o osamostatnění regionu.
Vše je také důkazem, jak se i v případě Katalánska stal institut všelidového hlasování bez dostatečné předchozí debaty o všech aspektech problematiky nebezpečným nástrojem.
V nynější situaci se zdá, že pro úspěch už španělské vládě stačí jen vyčkávat a odhadnout správný čas, kdy soupeři nabídnout řešení, které se navenek bude jevit jako prospěšné pro všechny. Protože pokud separatisty zatlačí příliš do kouta, mohou jednat zkratkovitě a opravdu se jednostranně pokusit odtrhnout.
Následná aktivace článku 155 španělské ústavy, kterou by centrální vláda zbavila region autonomie, by pak mohla vyústit v další násilí, které by se mohlo dostat do spirály. A debata by se vrátila z faktické roviny, které se pomalu blíží, do roviny debaty emocionální.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
