Thomas Kulidakis: Strach by neměl být motivací k přijetí eura

V podstatě každá vláda chce euro přijmout, ale termín s téměř železnou pravidelností určuje do doby po konci jejího mandátu. A tak v roce 2004 ministerstvo financí prohlásilo, že přistoupení České republiky k eurozóně lze očekávat v rozmezí let 2009 až 2010.

Už o rok později se tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek vyslovil pro rok 2010, protože rok 2009 se mu zdál nevhodný. Od té doby jsme slyšeli několik dalších termínů. Například roky 2013 až 2015, pak 2016 nebo 2017.

Co se týká stávajícího premiéra Bohuslava Sobotky, také ten se držel daného vzorce odsouvání termínu přijetí eura do doby funkčního období vlád, které se vládní odpovědnosti teprve ujmou. V roce 2014 Sobotka mluvil o přijetí eura kolem roku 2020, v půli minulého roku už o intervalu let 2021 – 2026.

Ovšem byl to právě stávající ministerský předseda Bohuslav Sobotka, který se tento týden opět pro přijetí společné evropské měny otevřeně vyslovil. Jako svou motivaci neuvedl sáhodlouhý výčet případných výhod takového kroku, které by převažovaly z jeho pohledu nad případnými nevýhodami. Důvodem má být obava, že kdo euro nemá, zůstane mimo jádro evropské integrace.

Peníze, kasička, pokladna, euro|foto: Fotobanka Pixabay

Termín nikoliv „jestli přijmout, ale kdy přijmout“ je potřeba stanovit, „abychom se neocitli na periferii Evropské unie, abychom se udrželi v jádru Evropské unie.“ Tak zní citát šéfa Strakovy akademie.

Analýza výhod a nevýhod

Má tomu tak být proto, že po francouzských a německých volbách se obě velké země budou podle našeho premiéra snažit o zrychlení integrace eurozóny. Současné kroky Berlína i Paříže společně s jejich plány rozhodně nejsou takové, abychom mohli premiéra Sobotku podezírat z fabulace.

Sobotka řekl to, co už dlouho zní v diplomatických a vládních kuloárech a diskusích lidí věnujících se evropské problematice. A někdy i tichým, nesmělým hlasem na veřejnosti. A to, že si především starší členské státy vytvoří v rámci eurozóny takové struktury a mechanismy, které budou v důsledku znamenat odstrčení na okraj pro ty, kteří se jich účastnit nebudou.

Takto se tedy úvaha o účasti v eurozóně stává otázkou rozhodnutí nejen ekonomického, ale také politického rázu. Potřebná je nejen debata o těchto aspektech, ale také o našem členství v unii.

Jestli je pro nás unie jen zdrojem financí z evropských fondů a vyhovuje nám obraz, který tak často malují někteří zahraniční politici. Že patříme k zemím, které jsou evropské jen ve chvíli, kdy jde o dotace a výhody. Nebo jestli jsme ochotni výměnou za pokračování v hlavním tempu integrace zkousnout někdy i nepříjemnou prohru v různých otázkách, o nichž rozhodne většina proti našemu mínění.

Miloš Zeman|foto: ČTK, Radek Petrášek,ČTK

Členstvím v eurozóně totiž nezískáme jen například výhodu snížení transakčních nákladů nebo vliv kvůli možnosti účastnit se politického rozhodování. Budeme také odpovědní za jiné svými zárukami. Své o tom ví vášnivý zastánce přijetí společné měny prezident Miloš Zeman, který do eurozóny nechce vstupovat, pokud budou členy také země s ekonomickými problémy.

Ano, je tedy potřeba debatovat, v tom má premiér pravdu. Ale je smutné, že tyto otázky měly být debatované už dávno. Místo věčných polemik o fondech a uprchlických kvótách. Je také potřeba říci, že motivací k přijetí společné měny by neměl být strach z odstrčení na okraj, ale touha účastnit se projektu budování eurozóny, analýza výhod a nevýhod a také ochota k odpovědnosti a solidaritě.