Thomas Kulidakis: Ve vztazích Evropy s Ruskem už dobře bylo
Když přijde na hodnocení výsledků ruských prezidentských voleb, z evropských metropolí prozatím zní převážně ticho. Takový druh ticha, ba až netečnosti, je do uší bijící a dobře vystihuje rébus, který představují vztahy Evropy, nebo chcete-li Evropské unie a Ruska.
Přitom ještě před necelými deseti lety vypadala situace zcela jinak. Evropská unie a její členské státy jednaly s Ruskem o nové smlouvě o strategickém partnerství.
Poslední smlouva o strategickém partnerství byla totiž podepsaná v roce 1994, vstoupila o tři roky později v platnost a vypršela v roce 2007. O smlouvě nové se jednalo ještě v roce 2009, přičemž měla pokrývat oblasti energetikou počínaje, obchodem a kulturní výměnou konče.
Pamatuji si, jak tehdy bruselské jednací místnosti i kuloáry žily horečnou snahou diplomatů vyjednat co nejlepší podmínky. Takové, které by díky stálým dodávkám pro unii poměrně levných a pro Rusko dostatečně výnosných nerostných surovin evropským státům ulehčilo existenci v mezinárodním systému vzniklém po druhé světové válce.
Ti největší optimisté tehdy uvažovali, že s ekonomickou silou Evropy, vůlí ke sjednocení a ruskými zdroji budou Evropané schopní vyrovnat se s jakýmikoliv případnými rivaly kdekoliv ve světě. Jenže přišla energetická krize roku 2009, kdy Rusko zastavilo dodávky plynu na Ukrajinu, který pak chyběl i Evropě.
Situaci se podařilo v době českého předsednictví v Radě Evropské unie zažehnat, ale další krize na sebe nenechala dlouho čekat. Konflikt v Gruzii, vzniklý zčásti také chybou tehdejšího prezidenta Saakašviliho, který si naivně myslel, že mu unijní státy významně pomohou, byl první náznak budoucích konfliktních vztahů.
Vzájemná spolupráce výhodnější
Pozdější summit Evropské unie a Ruska v květnu 2009 k zajištění energetické bezpečnosti nedospěl a nový podpis smlouvy START Moskvy s Washingtonem byl slabou náplastí.
Pozdější konflikt na Ukrajině, anexe Krymu, neboli popření smlouvy o garantování územní celistvosti Ukrajiny z roku 1994, unijní sankce vůči Moskvě, zastavení projektu plynovodu South Stream nebo unijní hádky o plynovou Nord Stream, byly jen pokračováním eskalujících vztahů.
Vztahy Evropské unie a Ruska jsou více než konfliktní a napjaté a s poslední aférou ohledně doposud nevyšetřené otravy bývalého ruského agenta Skripala ve Velké Británii se napínají k prasknutí.
Není se tedy co divit, že první z významných unijních politiků se vyjádřil německý ministr zahraničí Heiko Maas. Rusko podle něj „zůstane složitý partner“ a o regulérnosti hlasování existují pochybnosti. Švédská šéfka diplomacie rovnou označila ruské volby za „ukázku, jak prezident Putin manipuluje“. Jásají ovšem evropští populisté v čele s Marine Le Penovou, což mluví samo za sebe.
Po necelých deseti letech jsme se octili ve fázi přešlapování a uvažování, jak a co dál. Rusko není možné ignorovat, na to je příliš velké, silné a také je příliš blízko. Jeho role v udržování nebo naopak případné destabilizaci situace ve světě se ukázala nejen v Sýrii. Rusko zároveň ale vyžaduje určitou formu uznání statusu velmoci, kterou v očích Moskvy je.
Situace je ale tak patová, že v nejlepším případě se Vladimir Putin rozhodne pro stabilizaci, a nenápadně nabídne ústupky, přičemž na Evropanech bude ležet břímě jak náznaky rozpoznat. Přece jen vzájemná spolupráce by byla pro obě strany výhodnější, než vzájemné číhání.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
