Vojtěch Berger: Rakouští Svobodní a jejich blízkost k buršákům
Ve Vídni se pomalu rodí koalice lidovců a strany Svobodných. S touhle vládní sestavou má Rakousko sedmiletou zkušenost po roce 2000, a ta nebyla příliš dobrá.
Skončilo to izolací Rakouska v zahraničí, a řadou korupčních afér doma. V souvislosti s návratem Svobodných do vlády by nemělo zapadnout, že se tím do vedení rakouského státu vrací i krajní pravice toho nejhrubšího zrna.
Rakouský parlament se jmenuje na středoevropské poměry celkem obvykle Národní rada. Jednoho by ale sotva napadlo, jak rozdílně si pojem „národ“ můžou jednotliví poslanci představovat. Po říjnových volbách totiž zasedlo v parlamentu i rekordní množství těch poslanců za Svobodné, kteří jsou členy takzvaných buršáckých spolků. Je jich 20 a tedy zhruba každý desátý poslanec.
Buršáky pro jejich blízkost ke krajní pravici sledují i tajné služby. A jejich vysoké zastoupení v poslaneckých lavicích není dobré jen tak přejít bez povšimnutí. Přinejmenším podle části buršáků totiž rakouský národ vůbec neexistuje a Rakušané jsou vlastně Němci. Tenhle odkaz směrem k nacistické Třetí říši přitom u buršáků není zdaleka jediný.
Zakladatel nové populistické tváře Svobodných Jörg Haider zemřel před devíti lety. Byl to on, kdo stranu naučil tančit podle populistických not, na hraně krajní pravice, a taky zákona. Paradoxně ale právě v jeho éře neměli buršáci ve straně rozhodující vliv. Dnes je to jinak.
Publicista Hans-Henning Scharsach v nové knize spočítal, že buršáci mají pod kontrolou šest z devíti zemských organizací Svobodných v Rakousku a že se k nim hlásí dvě třetiny předsednictva strany.
Podněcování nenávisti a rakouská justice
Když po Haiderovi v roce 2005 Svobodné převzal Heinz Christian Strache, strana se změnila. Tu více, tu méně, podle toho, jak se to Strachemu hodilo, a jak blízko byly zrovna volby, nechával na povrch vyplavat to nejhorší, co Svobodní ve svém myšlenkovém dědictví mají.
Patří k tomu i neustálé pokoušení paragrafu o šíření nenávisti. Jen loni dal třeba Strache na svůj Facebook tu část rakouské hymny, která se používala v éře austrofašistického stavovského státu. Nebo si politici jeho Svobodných připnuli na klopu chrpu, kterou ve stejné éře Rakouska používali ilegální nacisté jako poznávací znamení.
Nepočítám přitom desítky, spíš stovky dalších verbálních, a nepochybně záměrných přešlapů funkcionářů Svobodných od té nejvyšší úrovně až po tu komunální, během jejich veřejných vystoupení i v příspěvcích na sociálních sítích. Jsou mezi nimi antisemitské, rasistické a v posledních letech velmi často protimuslimské výroky.
Některé kauzy skončily i před soudem. Řadu z těchto „hříchů“ Svobodných popsal Mauthausenský výbor, který se v Rakousku stará o památku obětí holokaustu a bojuje proti extremismu. Všechno je to na jeho webových stránkách. Veřejně, pro každého, kdo má čas a chuť číst.
Jenže, i když nic z toho, o čem byla řeč, není v Rakousku tajemstvím, zůstávají Svobodní třetí nejsilnější stranou. Jsou dávno součástí politického systému, a mají stabilní podporu asi čtvrtiny voličů. Necítí strach, proč taky, kromě pár pravomocných rozsudků málo důležitých členů strany za podněcování nenávisti si zatím rakouská justice na stranické vedení nedošlápla.
I tak si ale Svobodní chystají jednu pojistku. Extremistické výstřelky strany kromě aktivistů a neziskových organizací samozřejmě monitoruje hlavně rakouská policie a tajné služby, tedy rezort vnitra. A zkuste hádat, které ministerstvo v nové vládě si Svobodní stanovili jako koaliční podmínku?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
