Zdeněk Velíšek: Evropská scéna v přestavbě

V EP to už po těchto volbách nemusí být jen souboj umírněné pravice s umírněnou levicí o umírněnou podobu evropské reality, kořeněný jen řečnickými výpady radikálů. Může to teď být zásadní boj o podstatu věci. Boj mezi těmi, jimž jde o zachování evropské myšlenky a o její šíření dál do Evropy, a těmi, kteří chtějí její působení co nejvíc omezit a integraci států Evropy redukovat na minimum nebo přímo ji začít demontovat.

Počínaje například Schengenskou smlouvou. Na její revizi už dokonce přistupují ve Francii - a patrně i jinde - i takové strany, které se dosud považují za zcela proevropské. Těsně před eurovolbami vstoupil do hry – prý po dlouhém váhání - francouzský exprezident Sarkozy s návrhem zrušit Schengenskou dohodu a nahradit ji něčím, co nazval Schengen dva, a v čem hodlal potlačit i ty aspekty původní schengenské smlouvy, kterých si východní půlka Evropské unie nejvíc váží.

Čtěte také

Hned po volbách se poražený Francois Hollande vydal po stejné cestě ústupků před antievropany: Evropskou konstrukci chce zjednodušit. V čem a jak, to neříká. Stejně jako když mluvil o potřebě nahradit v Evropě politiku úspor politikou růstu, neříká ani teď, co konkrétně chce dělat jinak. Bylo by záhodno opřít se těmto snahám hned a rezolutně.

Nemůžeme potřebovat Evropu rozmělněnou, oslabenou, přizpůsobenou námitkám antievropanů. Zítra bychom Evropu přizpůsobovali nikoli jen tlaku zevnitř ale i tlakům zvenčí. Ostatně i těm jsou ochotné ustupovat některé politické síly evropského establishmentu, o politicích usilujících uvnitř Unie o její bezvýznamnost, jako například Marine Le Penová a Nigel Farage, ani nemluvě.

Nigel Farage, lídr Strany nezávislosti Spojeného království UKIP, která brojí proti přistěhovalcům a žádá vystoupení Británie z Evropské unie|foto: ČTK/AP, Lefteris Pitarakis,ČTK

Je smutné, že síla či slabost evropského celku, a tím i budoucnost země, závisí v této chvíli do značné míry na tom, zda se stranám s antievropskou politikou podaří vybudovat v Evropském parlamentu společnou frontu. Zatím se snaží nezdiskreditovat se hned tím, že mezi sebe z nouze přijmou i otevřeně xenofobní a fašizující formace, kterým tyto volby daly bohužel jistou legitimitu.

Ale vydrží Marině Le Penové nebo Nigelu Faragevi předsevzetí nepaktovat se s kdekým, a dokonce ani jeden s druhým? Bude lepší, když demokratičtí politici v evropských funkcích, naše europoslance nevyjímaje, proti nim pro jistotu rovnou postaví společnou hráz. Stěnu evropské soudržnosti. Tím přinejmenším odstraní silné podezření, že soudržnost je v Unii momentálně nedostatkový materiál.