Zdeněk Velíšek: Hrozí nám vtažení do jiné sféry vlivu?

17. červen 2017

Napadlo mi během jednoho rozhovoru o české migrační politice, který jsem vedl včera mimo kamery a mikrofony, že na české politické scéně se vlastně utvořila názorově jednotná národní fronta.

Ta francouzská - vedená Marinou Le Pen - se v letošním volebním roce už těžko dočká úspěchu. Ukázalo se, že její antiimigrační politika přece jen nevyjadřovala většinové smýšlení francouzské veřejnosti.

Ta naše "národní fronta", nevyhlášená, naprosto spontánní a dokonce netoužící po politickém sjednocení v jednom mohutném nacionalistickém hnutí, je přesto v příštích volbách neporazitelná, jak se zdá. Ani nemusí svou pozici obhajovat. V politické aréně nemá proti komu. Může mít maximalistické požadavky. Jako třeba: nepřijmeme už ani jednoho jediného uprchlíka.

Marine Le Penová by mohla jen závidět. Sama se neodvážila požadovat, aby francouzská horní hranice pro přijímání uprchlíků byla nižší než deset tisíc osob. I tak se demokratická Evropa děsila jejího možného vítězství v prezidentských volbách. Děsila se možnosti šíření nákazy.

Francie, Belgie, Rakousko byly loni a letos skutečně na samé hraně. Nakonec tam fašizující tendence u volebních uren prohrály. Česká republika stojí před volbami teď. A politika absolutního odmítání běženců z Asie a Afriky v nich nemá soupeře. Nepostavila se proti ní žádná významná politická formace, přijímá ji většina veřejného mínění.

Le Penová bojuje o svůj holý parlamentní klub

Zkusit dobrou vůli

A podobně je tomu u sousedů. Ale nepočítejme k nim, prosím, Rakousko, jak se teď stalo zvykem. Dříve než se loni - taky ve volebním roce, mimochodem - rozhodlo Rakousko přestat uprchlíky přijímat - a to bylo také ve volebním roce - přijalo jich desetitisíce. A pracuje na jejich integraci.

Obávám se, že nejen takzvaný Brusel, ale ani veřejnost, či alespoň část veřejnosti v Rakousku, Bavorsku a Francii i jinde na západ od naší hranice, nebude mít sympatie pro neústupnost států Visegrádu v záležitosti relokace běženců.

A my zjistíme, že ve hře nebyla jen míra či forma naší solidarity, ale náš osud. Naše postavení uvnitř, na okraji či úplně mimo jednoho ze světových mocenských uskupení, jakým se stala demokratická Evropa po šesti desetiletích nepřetržitého úsilí stále rostoucího počtu států.

Zbavíme-li Evropu důvěry, že naše země s ní spojuje svůj osud, zbavíme sami sebe naděje, že Evropě bude na našem osudu záležet. A my nežijeme ve světě, ve kterém by bylo rozumné riskovat izolaci. Kvóty asi opravdu nefungují. Co tedy zkusit místo nich dobrou vůli?

Migranti na Středozemním moři

Nebylo by možné projevit - mimo systém kvót - ochotu k přijetí pár stovek uprchlíků, kteří by k nám opravdu chtěli z Řecka a Itálie přijít? Vím, že politik či strana, která by něco takového zahrnula do svého volebního programu, by letos riskovala své politické přežití, a je mi z toho smutno.

Ale víc budou možná v konečném důsledku riskovat vítězové příštích voleb, jestli svou politikou dostanou republiku do izolace a vystaví tak náš národ nebezpečí pozvolného vtažení do jiné sféry vlivu, v které budeme na současná desetiletí demokracie a svobody pohybu i slova jen vzpomínat.

autor: Zdeněk Velíšek
Spustit audio