Zdeněk Velíšek: Po Ženevě chvilka pro reflexi
I když ani po Ženevě není naděje na oddychový čas, čas na reflexi si musíme udělat. To platí minimálně pro nás, kteří žijeme blízko epicentra nového velkého střetu Západu s Moskvou.
Že nejde o nic menšího, než o skutečně zásadní spor a zápas o budoucí podobu východní, a možná celé Evropy, jsme si měli uvědomit už ve chvíli, kdy Janukovyč ve Vilniusu loni v prosinci odmítl podepsat dojednanou asociační smlouvu s EU. V ten den otevřeně začala konfrontace Evropy s Moskvou, ve které je v sázce politická, ale i civilizační orientace Ukrajiny a možná i dalších zemí postsovětského prostoru.
Rozhodně Moldavska a Gruzie, u kterých je to dáno jejich účastí v evropském projektu východního partnerství. Ten obrátí na konci příštího týdne pozornost jak celého Západu, tak i Moskvy k Praze, protože tu proběhne neformální summit Východního partnerství.
Ohlášena byla i účast prezidentů Rakouska, Polska, Slovenska a Maďarska. Není pochyb o tom, že krize tohoto projektu, která vypukla na Ukrajině, bude v Praze na pořadu dne. A s ní patrně i politika Evropské unie vůči sousedním zemím. Ta přinášela dosud kladné výsledky. Díky ní zvládla Unie před deseti lety třeba i rozšíření o řadu postkomunistických zemí včetně té naší.
Evropská unie je v Evropě považována za prostor stability a míru a pracuje na jeho rozšiřování, když o to sousední národy stojí. V tom je její vnější politika úspěšná. Zatím měla Unie potíže jen se zeměmi, které se do takto chápaného evropského prostoru a do bližšího vztahu s Unií chtěly dostat, aniž měly vyřešené své vztahy k sousedům či menšinám, to jest, nebyly ochotné ctít zásady, pro které právě je tento prostor přitažlivý: zásady demokracie a respektu k občanským a lidským právům.
Věta, že Evropská Unie dokáže šířit svůj vliv bez použití násilí a zbraní, mohla znít jako pustá fráze do chvíle, kdy násilí a zbraně začaly na pomezí Ruska hrát roli jako prostředek odporu vůči této unijní politice.
Ale berme to tak, že sám fakt, že Rusko je nuceno stavět vojenskou sílu do cesty těm, kteří se chtějí stát součástí evropského prostoru, je prohrou Kremlu. A to i tehdy, když dosáhne na Ukrajině svého.
Pro nás ale platí, že pokud tam Kreml silou zbraní dosáhne svého, a naopak, pokud politika šíření prostoru stability beze zbraní a síly ztroskotá, nebudou pro nás příští roky tak idylicky bezstarostné, jako bylo těch prvních deset let v EU, které jsme prožili v klidné a pokojné atmosféře, aniž jsme to vnímali a uměli ocenit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
