Zdeněk Velíšek: Role Evropy v hodinách existenčních rizik

Chci mluvit o tom, že kontraproduktivní je i pasivní postoj Evropy k tomu, co může ze dne na den přinést konec dosavadních, už tak dost chatrných záruk nevojenského a nejaderného řešení skutečných problémů dnešního světa. Iracionální střet dvou zaslepených mužů s prsty na spoušti jaderné zbraně se nesmí mezi skutečné problémy současného světa vklínit.

Stokrát víc než loni v létě platí letos, že evropské společenství národů - tedy EU - si nemůže dovolit svou obvyklou srpnovou dovolenou. Letos k tomuhle svému rok starému výroku u mikrofonu Českého rozhlasu musím pro úplnost dodat, že právě tak si Evropa, tedy evropský organismus osmadvaceti vlád, nemůže dovolit kolektivně čekat na to, až národní volby vyjasní uvnitř některých členských zemí, jaký postoj si jejich vlády dovolí zaujmout k akutním globálním rizikům.

Ta rizika vznikla bez ohledu na evropské volební kalendáře a rostou. Evropa si nemůže dovolit nejednat ve chvíli, kdy odpovědnost za západní civilizaci přebírají neodpovědní. Pasivita Evropy bude neodpustitelná, až vyjde najevo, že Donald Trump neobstál už ani u Američanů. A já už takový průzkum amerického veřejného mínění slyšel.

Krčit rameny a trnout strachy nelze

Nejde mi o to, že by se Evropa jako celek, tedy Evropská unie jako jeden z globálních hráčů, měla už teď vložit do řešení absurdního, ale naštěstí stále ještě jen slovního střetu mezi Kim Čong-unem a Donaldem Trumpem.

Střet mezi Kim Čong Unem a Donaldem Trumpem je naštěstí jen slovní|foto: ČTK/AP, Ahn Young-joon,ČTK

Jde mi o to, že Evropa naléhavě potřebuje udělat něco pro to, aby se skutečně stala pevným a mocným celkem, s takovou globální vahou, jaká by jí umožňovala - ve vlastním zájmu - účinně zasáhnout do tak rizikových situací, jako je ta současná, ve které hrozí, že mezi severokorejským vládcem a prezidentem Spojených států dojde na jaderné zbraně.

Oba mají ve svých státech výsadní právo rozhodnout se nezávisle na komkoli dalším právě pro toto "řešení". Řešení v krvavých uvozovkách!

Od okamžiku, kdy se Hiroshima a Nagasaki staly mementem masové smrti, udrželi světoví politici roli jaderných zbraní v hranicích takzvaného "odstrašení". Zbraně hromadného ničení sloužily k tomu, aby chránily svět samy před sebou. A taky před těmi, kdo by byli v pokušení je použít i s vědomím, že je to počin sebevražedný a všezničující.

Evropské demokracie patřily po dlouhá desetiletí k politickým silám, které uměly držet jaderné zbraně na uzdě. Nejen svoje. I těch druhých. V okamžiku, kdy je akutně zapotřebí v téhle tradici pokračovat, nemohou Evropané jen krčit rameny nebo trnout strachy. Potřebují zvýšit svou obranyschopnost, to už pochopilli.

Ale ještě ne to, že k tomu vede jiná, mnohem komplexnější cesta než nákup tanků a obrněnců. Tou cestou je společné dosažení takové soudržnosti a takové váhy evropského celku, jaká nám všem dá pocit dostatečné schopnosti bránit hodnoty, na kterých demokratická Evropa stojí. A s ní západní civilizace.